Kamarádi, tady si můžete přečíst krátkou reportáž z našeho pěšího putování z Vrbatova Kostelce do Třemošnice.
Tak, jako každý rok, chtěli jsme i letos strávit poslední zářijový víkend na vodě, nebo na vandru. Protože ale tentokrát svátek sv. Václava připadl na neděli, usoudili jsme, že jakákoli zahraniční pádlovací výprava nedává smysl a dohodli se na pěším vandru. A jelikož se nám ani nechtělo ztratit část už tak dost krátkého putování někde ve vlaku přesunem do bůhvíjak vzdálených míst, dopadlo to tak, že jsme se nakonec v pátek 26. září po ránu, po předchozí domluvě s Karlosem, sešli na půl cesty – ve Vrbatově Kostelci – a vyrazili podél říčky Žejbro směrem na Nasavrky, Seč a Třemošnici, odkud nám v neděli odpoledne jely vlaky domů.
Původně se zdálo, že pojedeme v poměrně velké tlupě. Nakonec nás ale po odpadnutí všech marodů, pečovatelů o marody, slibotechen a dalších původně přislíbivších, zůstalo jen pět: Bábe, Dáňa, Karlos, Miras a Míša.
Počasí se onoho pátečního rána netvářilo bůhvíjak přívětivě. Proto jsem do baťůžku přibalil i pleskačku ořechovky. Když jsem se pak na růžku před trafikou potkal s Bábem, kterému z kapsy báglu čouhala lahev Heffronu, už jsem se nepřízně počasí skutečně nebál. Na nádru jsme se pak sešli s Míšou a Miráskem, nasedli jsme do vlaku, načali pivko a těšili se na shledání s Kájíkem. Cesta trvala něco malinko přes hodinu a Kája nám ji mezitím zpříjemňoval motivačními selfíčky s plechovkami. Ani nevím, jak to uteklo, záhy jsme se už dojemně objímali u šraňků ve Vrbaťáku.
Když jsme konečně utřeli slzy dojetí, vyšlápli jsme podél Žejbra na Podskálu. Cestou jsme potkali krásnou starou trampskou osadu a zastavili se zde na pozdní snídani. Všichni vytáhli chleba a salám, jen Bábe si to vyložil po svém a zahodil špunt od rumu. Naštěstí jsme ho zavčas našli a zabránili nejhoršímu. Došli jsme na Podskálu, pokochali se pohledem na domečky balancující na okraji vysokého opukového útesu, Míša si přes plot vylovil batoh, který mu Bábe v nestřežené chvíli vhodil mezi slepice, a mašírovali lesy dál na Žumberk. Počasí pořád žádná velká sláva, ale nějak nám to už nevadilo.
V Žumberku jsme omrkli místní zříceninu a pak se někdo vytasil s myšlenkou, že jsme od rána neměli pivo. Chlapi uklízející parčík u kostela nám řekli, že nejbližší hospoda je fakt až v Nasavrkách. Smutně jsme šlapali z kopce liduprázdnou vesnicí, když tu náhle, spatřili jsme postaršího pána, jak na střeše opravuje cosi u komína. Zamával na nás a přál zdar naší cestě. Na Bábovu poznámku, že s pivem by to šlo o dost líp a jestli by teda třeba nějaký neměl, celkem hbitě sklouzl dolů a vyčaroval čtyři (poslední) plechovky kozla. Dali jsme si na jeho i naše zdraví a vesele pokračovali dál. Po několika kilometrech jsme narazili na další vesnici a Bábe, už zcela bez skrupulí, požádal první lidi, které jsme zde potkali, o další pivo. Pán nám ochotně přinesl pět lahví s tím, že až dopijem, máme mu je postavit k bráně. Příjemné posezení zakončila až správkyně místní bytovky, které se nelíbilo, že okupujeme lavičku před domem a ostřížím zrakem nás nasupeně sledovala, dokud jsme se nezvedli nezmizeli na cestě v nedalekém remízku.
Zanedlouho jsme došli do přírodní rezervace Peklo u Strádova, která se táhne až k Nasavrkům. Vyškrábali jsme se na zříceninu místního hradu, polkli v dešti pár doušků rumu a pak se spustili z kopce až dolů k Chrudimce. Mirásek s Bábem byli proudem zurčícím přes balvany v řečišti sevřeném mezi skalami tak unešení, že se v tom dokonce i vykoupali. Když se dostatečně vydrkotali zubama, šlapali jsme statečně dál. Postupně se ale začalo ukazovat, že Míšovi se asi něco stalo. Přešel na zvláštní styl chůze, vlastně to byl spíš tanec – vždycky udělal pět kroků dopředu a čtyři dozadu. Občas přidal ještě nějaký ten úkrok stranou. Podobný virus přepadl i Miráska. Ale asi to byl trochu jiný kmen, protože normální chůzi Mirásek zvládal v pohodě a s tanečními kreacemi začínal vždycky až když jsme se zastavili. No, těch posledních pár kilometrů do Nasavrk zkrátka nebylo zadarmo.
Do městečka jsme došli už za šera a zapadli do hotýlku na náměstí. Výborně (ale fakt výborně!) tady vařili, jen místní ležák NASA překvapil pouze názvem, chuť nestála za nic. Zubr nás taky neoslovil, takže jsme skončili u tej Plzně. Mezitím se oba nemocní odebrali do hajan k místnímu kamennému druidskému kruhu, jak je už dobrým WorWaním zvykem, co by kamenem dohodil od hřbitova. My zbylí tři jsme ještě pěkně poklábosili a těsně před zavíračkou vyrazili taky. Noc byla ukrutně větrná, ale teplá a nebe plné hvězd 🙂
Ráno jsem se vzbudil celkem brzy. Karlos byl naštěstí už taky vzhůru, tak jsme začali brebentit a probudili tím ostatní. Z kopce u kamenného kruhu byl krásný výhled směrem do Polabí. Za námi vycházelo slunce a těch posledních pár cárů včerejších mraků vytvářelo hezkou barevnou kulisu. Posnídali jsme, dali kávičku a plánovali, co dál. Usoudili jsme, že by byla škoda nenavštívit místní keltský skanzen. Ten ale otvíral až v deset, takže jsme mezitím oblehli Jednotu na náměstí a trochu se bavili.
Ve skanzenu jsme si, jako správní somráci, zaplatili prohlídku bez průvodce. No, úplně bez doprovodu jsme vlastně nebyli. Chvílemi kolem nás totiž kroužil hrozivě vypadající a krvelačně se tvářící Kelt na zahradním traktůrku. Od té doby, co jsem tu byl naposled, přibylo několik nových staveb. Prohlídka nám zabrala celý zbytek dopoledne. Trochu jsme si za to mohli sami, protože jsme se při odchodu, nic zlého netušíce, ještě vnutili do jediného domku, kam se mohlo jen s průvodcem. Ten se nám chtěl nejspíš za něco pomstít. V domku byly dvě vitrínky s pár drobnostma, tři figuríny v keltských hadrech, dva meče, dýka, kopí, luk a vůz. Pán hovořil o všem tak zaníceně, že jsme tady strávili zhruba stejně času, jako celou předchozí procházkou po skanzenu. Mě začaly brát záda a Bába dokonce nevydržel a utekl.
V místní hospůdce U Dubového Kelta jsme si dali pivko a gulášovku a vyrazili srdnatě na Seč. Mělo to být nějakých zhruba třiadvacet kilometrů, za odpoledne se to dalo v pohodě stihnout. Šlapali jsme krásnou zvlněnou krajinou a cestou se ládovali švestkami, jablky a hruškami. Jenže pak jsme v Krásném narazili na parádní hospůdku s dobrou Plzní a výbornou domácí kuchyní. Zastavili jsme se tu na dvě pivka a smažený žampióny velký jak tenisový míčky. Mezitím jsme nad mapama vymysleli geniální fintu, jak časové manko zase vymazat. Klaplo to krásně, cestou jsme dokonce stihli ještě hospůdku v Bojanově s Plzní jako křen a vynikajícími utopenci.
Na Seč jsme nakonec dorazili za šera. Neměli jsme moc pořešené spaní, ale říkali jsme si, že v nejhorším zalehnem někde v liduprázdném kempu, abychom nebyli moc na očích, protože potmě už stejně nikam dál nedojdem. Všechno už tady bylo zazimované a zavřené. Fungovala jen jedna hospůdka pro chataře, ale paní nám řekla, že tenhle víkend končí, nevaří, točí jen desítku a v devět zavírá. Vzpomněl jsem si, že jsem před 14 dny seděl na pivu v nedaleké Hájence a ta by měla fungovat. Vyrazili jsme tedy změnit lokál, jenže na Hájence zrovna probíhal třídenní sraz vysokoškoláků. Vrchní nám ale řekl, že venku sedět můžem a dokonce nám i uvaří. Zanedlouho už jsme si s Jiříkem tykali, stvrdili přátelství panákem a festovně se přežrali. Místní kuchařka Hanka, údajně bývalá tanečnice skupiny UNO (to tu partu museli zakládat snad ještě za Klementa Gottwalda), si vyhlídla Miráska a pokaždé, když vylezla ven na cigáro, což bylo prakticky co pět minut, po něm pokukovala a mumlala si něco o „mrdavejch vočích.“ Nevím, zda byla stařenka až tak svérázná, nebo jen bohapustě zhulená, tipuju to na kombinaci obojího, vylepšenou ještě o pořádnou dávku panáků.
No, každopádně jsme té noci už nikam nedošli a nakonec skončili přímo na zahradě penzionu. Jiřík pravil, že je blbost se takhle potmě ještě někam drápat a že nikomu nebude vadit, když si ustelem dole pod hřištěm, takže jsme se někde kolem půl druhé skutáleli z kopečka pod hospodu. Karlos doslova, bo přehlídl dva metry vysokou stráňku a zrakvil si kotník. Usoudili jsme, že požil vcelku dost anestetik a bude moudřejší pořešit to až ráno a usnuli spánkem spravedlivých.
Vzbudili jsme se poměrně brzo. Bylo pěkně frišno, ale sluníčko už zlehka probleskovalo větvemi stromů a slibovalo krásný den. Karlos hlásil, že noha je asi v pohodě. Za Hájenkou jsme zahlédli obláček namodralého cigaretového kouře a zaslechli pochrchlávání. V obavě, aby nás nevypátrala Hanka, jsme se bleskově sbalili a vypařili se zadem přes parkoviště s tím, že se radši v klidu nasnídáme až na nedaleké zřícenině hradu Oheb. A dobře jsme udělali. Mezitím se totiž vylouplo do zlatova malované ráno, vzduch se ohřál, ptáci rozezpívali, les rozšuměl a rozvoněl, prostě – kulisy k stolování pod širým nebem par excellence. Po vydatné snídani jsme pokračovali po břehu přehrady a hledali a hledali nejvhodnější odbočku na Třemošnici. Ta, která nás zaujala, totiž slibovala soukromý minipivovar s obsluhou, která s otevřenou náručí uvítá kohokoli a otevře kdykoli, takový malý ráj na zemi. Aspoň tak to stálo v mapách. Cestou jsme se stavili v jednom sympatickém baru, abychom se mohli v tom Svatováclavském dopoledni vyfotit s orosenou Plzíňkou a poslat obrázek Vašíkovi, toho času s teploměrem v podpaždí a Coldrexem na nočním stolku, a popřát mu tak hezký svátek 🙂
Odbočku na Třemošnici jsme našli a lesy došli až do malebného údolíčka s vesničkou, na jejímž začátku měl být ten pivovar. Ten jsme našli hned. Domek byl popsaný a pomalovaný velice milými a přátelskými nápisy a malůvkami. Na brance stálo, že pokud náhodou nebude otevřeno, nemáme, bez ohledu na okolnosti, váhat zavolat na přiložené telefonní číslo. Majitel, pokud zrovna není odjetý, nebo mrtvý, prý otevře kdykoli. Prostě země zaslíbená… Tož jsme to zkusili. Bábe se se slušností sobě vlastní otázal jestli by nevadilo stavit se ochutnat místní vyhlášené speciály. Dozvěděl se, že „by to teda kurva vadilo,“ nicméně, než jsme se stačili zvednout a odejít, přištrachal se nasupeně se tvářící týpek a pravil, „ať už teda jako holt dem dovnitř, no…“ Práskl nám na stůl pět sklenic fakt hodně dobrýho piva a schoval se do kvelbu, kde se začal vrtat ve zvukařině, co měl roztahanou po půlce domku. Usoudili jsme, že nás chce vyhnat, protože chvílema fakt nebylo slyšet vlastního slova. Nicméně pivo bylo fakt dobrý, tak jsme si dali ještě jedno. Pak se odněkud přihnal děsně roztomilej malej raťafáček a hrnul se k nám. Začali jsme si s ním hrát a chlap najednou úplně roztál. Když jsme pak z něj ještě vytáhli, že ta muzika, co tam tak řve, jsou jeho vlastní skladby, které nejen složil a otextoval, ale i sám nahrál všechny nástroje – a pochválili mu to, byl náš. Rozpovídal se o tom, jak ho vytáčej ženský a tak proti nim píše písničky a tak… – a loučili jsme se jako dobří známí. Takový milý podivín…
Plni dojmů z téhle prapodivné vsuvky jsme pak mašírovali po silničce na Peklo u Kraskova a dál údolím Zlatého potoka až do Třemošnice. Tam jsme přímo naproti vlakovému nádraží objevili restauraci Kotelna a to byla taková fakt hezká tečka za tím naším případem 🙂
