Tyrolsko 2010 aneb „Jak se podělalo všechno, co šlo“

Jelikož jsem již starší pán a má hlava neslouží tak, jak sloužívala, odkládám všechny resty na později a podávám přednostně zprávu o našem zatím posledním, pro některé i pádlovacím, výletu. (fotky dodáme záhy…)

tyrolsko04Loni nám náš tradiční vrchol sezóny tak nějak unikl, protože na konci prázdnin nikdo neměl na vodu čas ani peníze. Letos se to začínalo vybarvovat podobně, takže jsme se dohodli, že zájezd do ciziny posunem o měsíc – na konec září. Na Václava je volno, takže budeme mít nějakej ten den k dobru. Navíc tou dobou údajně mají být v Tyrolsku, kam jsme chtěli jet, naprosto ideální vodní stavy. S poměrně velkým předstihem jsem začal hledat řeky, protože jsem nechtěl, abychom jeli to samé, co před dvěma roky. Jenomže pak začaly všechny vodočty brutálně padat a chvíli to vypadalo, že snad nepoteče ani Inn. Nakonec nám vyšly jako jakžtakž sjízdné řeky Sanna, Trisanna, Inn a naše oblíbená Ötztaller Ache. Přestože to nejdřív vypadalo na hojnou účast, byli jsme nakonec rádi, že jsme naplnili auto. Osádka: Monča, Dejf, Slunce, Bezi, Dáňa a řidič Mišál. Den odjezdu se blížil a s ním i pěkná hromada průserů…

Ve čtvrtek odpoledne, den před odjezdem, mi najednou do práce volá Bezi. „Auto, se kterým máme jet někdo rozmlátil v Itálii.“ „Ale prej nám místo něj pučej vozejk.“ „Super, co budem dělat s vozejkem?“ „No, vezmeme dvě naše auta.“ Začínáme řešit auta, nakonec z toho vyleze Beziho a asi moje. …Jen jsem si oddech, další Beziho telefon: „Takže moje auto ne, právě mi zdechla spojka a trčim někde u Jaroměřic nad Rokytnou. Nějak to vymysli.“ Společně s Dejvem sháníme dodávku, ale nikdo žádnou nemá. Nakonec v zoufalství volám Lůďovi a překvapivě z něj vymámím Dodge. Volám zpátky Bezimu, že je to OK, ale další jobovka. „Asi se nestíhám dostat do Brodu. No uvidíme.“

Ráno volá znovu, jestli pro něj nemůžu přijet. Ruším ve škole vyučování a jedu do Jaroměřic. Bezi má čtyřicítku horečku. Super. V Brodě ho házim k rodičům s tím, že dá zavčas vědět, jestli pojede nebo ne a mažu do práce. Za dvě hodiny volá, že má jen 39, takže jede. V pět hodin pro něj s Dejvem vyrážíme do Vilémova, kam se mezitím přesunul. Druhý auto má zpoždění. Po deseti kilometrech zjišťuju, že nemám vodáckou bundu. Volám domů, tam ale není. Nakonec mi svitne, že ji vlastně má Karlos. Naštěstí druhý auto je pořád ještě v Brodě, tak mi ji vyzvednou. Potkáváme se v Habrech na benzíně a mažem do Prahy pro ten vozejk. Vypadá dobře, ale nesvítí. Po půlhodině práce a několika Lůďovejch nervózních telefonátech, kdeže to jsme, se jakžtakž rozsvítí. Ujedeme asi pět kiláků a telefon: „Jéžišmarjá, já vám dal papíry k jinýmu vleku, zastavte“ Zastavíme a zjišťujem, že na vleku bliká všechno kromě blinkrů. Pár dobře mířených ran mistra řezníka to ale spraví. Kolem jedenácté jsme konečně u Lůdi. Překládáme věci a někdy těsně kolem půlnoci konečně vyrážíme. Noc je deštivá, cesta úmorná, Bezi vypadá hrozně. Za svítání projíždíme kolem Innsbrucku. Mišál je strašlivě unavenej a kličkuje po dálnici. Nutím se bejt vzhůru, aby nás někde nerozmázl.

Kolem sedmé dorážíme do Haimingu. Prší, kemp je ještě zavřenej, takže chceme vytuhnout v autě na parkovišti. Kempař nás ale nakonec pouští dovnitř. Stavíme stany, něco sníme a jdeme spát. Probouzíme se kolem poledne a rozhodujem se, že se rozpádlujem na Imster Schluchtu. Pršet už přestalo, ale je krutá zima. Bezimu je pořád blbě, takže nejede. Nástupní potůček je skoro suchej, ale nikomu se nechce tahat lodě až k Innu, tak to nějak sboucháme po šutrech dolů a hurá na řeku. Hned po pár metrech Dejva tak šokuje zjištění, že jsou na Innu vlny,že neodolá pokušení si v nich zaplavat. Voda je ale ledová, takže dál už radši poctivě zdvihá. Jinak není Imster Schlucht tentokrát ničím zajímavej – vody pomálu, sem tam peřejka, zima a pak zoufale dlouhej dojezd do Haimingu. Večer dáváme maso na grilu a velmi decentní alkoholickou párty. Bezimu je furt blbě.

tyrolsko01Ráno nás čeká Sanna. Tu známe, přede dvěma lety nás nadchla. Cestou stavíme v Pians, abychom si prohlídli peřej. A zůstáváme zírat. Zaprvé je tady dost málo vody, zadruhé se tady muselo prohnat něco neuvěřitelnýho, protože peřej není k poznání. Šutr velikosti dodávky, za kterým jsme tehdá stavěli ve vracáku prostě zmizel. Jdeme kus po proudu, jestli ho to někam neodvezlo, ale není po něm ani stopa. Nasedáme a jedem na nástupní místo. Bezi má pořád horečku, takže opět jen ve čtyřech. Schiefes Eck – naprostá pohoda, bez větších vln, řekl bych, až nuda. Dál je řeka úplně jiná, za tohohle stavu místy o dost záludnější. Je v ní spousta kamenů těsně na úrovni hladiny a za některýma jsou pěkný díry. Dejf jednu pěkně prometl, ale zdvihá.Pianser Schwall: tentokrát pěkná, svižná voda, poměrně mělká, rozumně velký válečky, pěkný pohoupání, naprosto jasná cesta přímo středem peřeje. Když řeknu maximálně do trojky, určitě nekecám. Dejf od půlky peřeje bloudí mezi kamením. Nakonec z toho leze ven a končí na břehu s naraženou čelistí. Loď honíme skoro kilometr. Chytáme ji shodou okolností na úplně stejným místě, jako tu Mončinu předloni. Dejf cestou po břehu naráží na skálu. Nechce se mu drápat se do kopce, takže skáče do vody, že to obeplave. Skáče tak šikovně, že si narazí řiť o šutr. Do kajaku se pak ještě nějak napasuje, ale vypadá to, že dojezdil.

Sanna se nám už znova jezdit nechce, protože je příšerná zima, tak skáčem do auta a jedem omrknout Trisannu, kterou nikdo neznáme a kterou máme jet zítra. Výstup vypadá monstrózně. Kousek výš ale zjišťujem, že pokud se nezmenšíme aspoň 1:25, rozhodně to nedáme. Škoda, musí to být nádherná voda, tak snad příště. Mišál někde vyčenichal nějaké jezero a nedá jinak, než že tam musíme jet. Jedem pořád proti proudu až dojedem k budlině se závorou a maníkem, kterej chce éčka. Tak se před budlinou vyčůráme, prohlídnem panoramata a jedem zpátky. Škoda – chtěli jsme se koulovat a sníh už byl opravdu jen pár metrů nad náma…

Protože je ještě brzo, jedem si prošlápnout Ötz. Má po povodni vypadat úplně jinak. Vody má taky docela pomálu, slalomka je trochu přerovnaná a kouká z ní víc kamení. Chvíli koukáme, jak na Wellerbrücke dva maníci trénujou poslední dva skoky a pak jedem prohlídnout střední část a spodek. Prostředek vypadá čistě, skoro až moc, spodek se podle mě až tak moc nezměnil. Řešíme, co pojedem zítra místo Trisanny. Vyhraje to Tössener Schlucht na Innu.

tyrolsko02Ráno je Bezi opět mizernej a Dejf se s tou naraženou řití nevleze do kajaku. Super, Tössener jedem jen tři. Úvodní peřej nemá tak strašlivou sílu, jak předloni, ale je techničtější a budí respekt. Vymýšlíme cestu. Jedu první, takže se pokouším si ji zapamatovat. První část k mostu je v pohodě, potkáváme se ve vracáku a jedem hned dál. Celou prostřední část držíme úplně ideální stopu. Na konci nás děsí obludná skála, na kterou valí celá řeka. Vůbec se nám k ní nechce. Teď už víme, že je to chyba. Já kvůli tomu trochu bloudím mezi válcema. Slůňa je v závěsu za mnou, Monča trochu zaostává. Vletím do vracáku na konci peřeje a slyším, jak Bezi řve, že Monča plave. Chytila se nahoře ve válci, chvíli tam bydlela a pak vylezla. Z našeho místa ji nevidíme. Najednou profrčí přímo kolem tý skály. Bezi po ní mrskne házečku, ale v tom fofru je Monča už o 10 metrů dál. Já se nemůžu vyhrabat z kolujícího vracáku, pořád mě vrací zpátky. Slůňa, kterej se chytil na rozhraní vyráží daleko dřív. I tak, než se rozkoukáme, je Monča víc jak 100 metrů před náma. Mažeme za ní. Za mostem se škrábe na břeh a my dál honíme loď a pádlo. Chytíme je až po dalších 400 – 500 metrech. Po Monče ani vidu ani slechu. Běžíme jí naproti a narážíme na ní až skoro u místa, kde vylezla na břeh. Je vidět, že má fakt dost. Když se jakž takž vydejchá, jedeme dál. Naštěstí víme, co nás čeká. Několik kilometrů pohodový vody a pak asi v půlce jedna krátká, ale o to výživnější peřej. Před ní zastavujem a celou ji procházíme. Tentokrát nijak dramaticky nevypadá. Válec na jejím konci, kterej předloni zatloukl Lůďu i s lodí až na dno, zdálky objíždíme. Pak už jen několik stupínků s vlnama a dojezd do cíle. Monču bolí hlava, ale jinak je v pohodě. Večer opět mejdánek, tentokrát přece jen trochu veselejší. Pomalu nám dochází alkohol, Mišál nám míchá různý drinky ze zbytků a z kompotový šťávy.

tyrolsko03Vstáváme brzo, čeká nás náročnej den. Nejdřív všechno sbalit a naložit do auta, sjet vrchol letošního Tyrolska – Ötztaller Ache a pak fofrem domů, páč Slunce musí bejt ve čtyři ráno v práci. Bezi konečně začíná vypadat jako člověk a rozhoduje se, že pojede s náma. Slalomka se bohužel od předvčerejška nezjednodušila, takže lezem do lodí, vybíráme cestu přímo prostředkem a hurá dolů. Se Sluncem se jednou potkáváme ve vracáku, v dalším už na něj čekám marně. Slyším jeho hulákání, ale jede hlavou nahoru, tak nechápu, proč tak řve. Až po chvilce si všímám, že nemá šprajdu a pomalu mizí pod vodou. Leze ven v relativně klidným místě, během pár vteřin je na břehu. Loď jede dál. Rychle ji doháním, ale nemůžu ji dostat ke břehu. Je tu spousta kamenů, který musím neustále řešit. Nakonec se Blunt na jeden napíchne a společně se Slůňou, kterej mezitím doběhl, ho taháme na břeh. Teď konečně zjišťuju, jak to bylo s tou šprajdou. Slůňa eskymoval a nějakým eskamotérským trikem se mu povedlo navlíct si šprajdu na pádlo a sundat si jí. Dojíždí Bezi s Mončou a jedem dál. Pěkná voda, ale až na jednu trochu nečekanou peřejku, kde řeka během dvaceti metrů skočí snad o 4 metry níž, nic extrémního. Stavíme pod mostem, kde předloni Karlos plaval, Bezimu po čtyřech dnech horeček rychle dochází síly a potřebuje se vydejchat. Střední část řeky je docela pěkně z kopce a je tady dost kamenů. Před jezem proud trochu zvolňuje. Stavíme ve vracáku a jez přenášíme. Monča, která má po včerejšku něco s nohou, sotva leze, ale statečně pajdá s lodí po louce. Čeká nás poslední záludnost Ötztallerky – sesutá stráň. Předevčírem jsme ji skoukli, takže se nezdržujem a jedem rovnou. No – a nestačíme se divit. Válce snad nejsou až tak monstrózní, zato se ale moc pěkně kříží, takže člověk chtě nechtě musí minimálně tři projet. Monča v tom eskymuje. Pak už nás čeká jen kousek k soutoku s Innem a tentokrát neuvěřitelně otravnej dojezd do Haimingu. Rychle se převlíkáme, vážeme lodě a hurá domů. Mišál je frajer – v Brodě jsme těsně po půlnoci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *