Sázava 2 víkendy po sobě

clanek_sazava_01   Sázava pod Havl. Brodem
Vzhledem k tomu, že jsem napráskal pár fotek, asi by se slušelo zmínit se v krátkosti o katastrofální výpravě, kterou jsme podnikli se Sluníčkem a Móňou v neděli 23. září. Ten víkend se nám fakt nechtělo sedět doma, ale zase jsme byli líní jet někam dál. Navíc Slůňa byl volnej až kolem půl třetí odpoledne, takže na nějakou delší cestu to stejně nevypadalo. Chtěl jsem jet z Okrouhlice do Babic (kdyby byla voda, tak i dvakrát), ale Slůňa vyštudoval v kilometráži, že za Perknovem jsou nějaký peřeje, či co. Bylo celkem jasný,že nějakou dvojkovou nebo, nedej bóže, trojkovou vodu tady nemůžeme čekat, ale to, co jsme zažili, předčilo všechna očekávání….

První peřej byla hluboká asi patnáct centimetrů, takže Móňa ji ještě jakžtakž projela, my se Slůňou ji proťapkali rukama po dně. Říkali jsme si, že horší už to snad nebude. Bohužel ale bylo. Na volejích ještě trochu vody bylo, ale stejně jsme co chvíli nabrali šutr, kterej v tý stojatý vodě nebyl vidět. Tam, kde to teklo, bylo zas tak mělko, že jsme ani neměli kde zabrat pádlem. Už skoro za šera jsme se doplácali k totálně suchýmu okrouhlickýmu jezu a vztekali se, že máme auto až v Dobrý. Za Okrouhlicí řeka vždycky poměrně pěkně tekla až k mostu v Babicích. Teď to bylo asi tak, že Slůňa dokonce po chvíli drhnutí vztekle vylezl z kajaku a šel kus pěšky. U Babic jsme si řekli, že si spravíme náladu trochou eskymování. Poté co oba mí kolegové do večerního šera a tý hrozný zimy vykrysili, poznal jsem, že to taky nebyl zrovna nejlepší nápad na zvednutí morálky… Pak už nás čekal jen děsivě dlouhatánskej volej do Dobrý, kterej jsme ale díky zimě a houstnoucímu šeru překonali rychlostí motorovejch člunů a u auta se pak zařekli, že tohle už ne.

Stvořidla 30.9.2007
clanek_sazava_02Ve chvíli, kdy píšu tento článek, ještě mě bolí zápěstí a v hlavě se mi všechno plete po tom strašném pádu, který jsem na Stvořidlech přestál… …ale o tom až později. Pokusím se popsat všechno popořadě. Abych předešel případným Móniným komentářům stran alkoholu, předesílám, že nápad jet Stvořidla vzklíčil v mojí a Karlosově hlavě v Zelené Mrše ( pivnice Výšina ). Předpověď hlásila vydatné deště a zdálo se, že voda nám pěkně nastoupá. Nastoupala, ale než jsme se konečně dostali od slov k činům a stáli s loďma ve Smrčné u mostu, teklo ze Světlé oproti původním dvanácti kubíkům něco málo přes šest. Jeli jsme jen já, Karlos a Móňa. Nahlásilo se ještě Slunce, ale to se opilo kdesi v brdských lesích tak, že v neděli ráno nestihlo vlak. No a na Bábu jsme nějak zapomněli, což mělo potom trapnou esemeskovou a telefonovou dohru plnou výčitek, urážek a vydírání… ( Bábo, dělám si srandu 🙂 ) Vody bylo tak sotva na splutí, občas pěkná vlnka nebo váleček na blbnutí, ale hned za tím mělko nebo šutry, takže žádnej adrenalin nebo dokonce boj o holý život se nekonal. Zato se konal boj o stihnutí vlaku zpátky do Smrčné. Když jsme dojížděli k mostu na Stvořidlech, stál tam Bezi, kterej se tam měl k nám přidat a hulákal, že na to máme tři minuty. Naštěstí České dráhy opět nezklamaly, takže jsme si stačili na zastávce ještě docela příjemně pokecat. Průvodčí se zapomněl v jiným vagónu, takže jsme se motoráčkem svezli se čtyřma kajakama úplně zadarmo.

clanek_sazava_04Na druhou jízdu jsme měli hodinu a půl, takže jsme se rozhodli zastavovat a blbnout, kde to jen půjde. Bylo ještě o něco míň vody, ale přesto si Monča střihla povedenou krysičku. Místa na blbnutí taky ještě byla, ale voda citelně ztrácela sílu. Ty tři kilometry jsme jeli přesně hodinu a 32 minut a ten blbej vlak nám o ty dvě minuty ujel. Bezi nás odvézt nemohl protože neměl zahrádku, takže jsme se dohodli, že mě hodí do Smrčné a já sjedu pro Káju a Móňu, kteří počkají v kiosku. GPSka vymyslela, že nemusíme přes Ledeč, ale stačí po nějaké menší silničce ujet tři a půl kilometru a jsme ve Smrčné. Pochechtávali jsme se při myšlence, že Karlos ani nedopije pivo a já budu zpátky. Ze silničky asi po dvou kilometrech měla odbočovat cesta přímo do Smrčné. Fakt jsme ji našli. Byla to úvozová cesta s půl metru hlubokejma kolejema – horkotěžko pro traktor. Bezi pravil: „Hele, podle GPSky je to do Smrčný 800 metrů, to dojdeš!“ Tak jsem šel. Podotýkám, že v neoprénovejch botičkách, neoprénovejch gatích, gumový bundě a s loďáčkem přes rameno. Cesta vedla prudce dolů podél nějaké zemědělské usedlosti. Kolem statku jsem se doslova proplížil v děsu, že po mě vystartuje nějakej čokl. Úplně jsem se viděl, jak lezu v neoprénu na strom nebo zdrhám po poli. Ta cesta totiž navíc končila čerstvě zoraným polem… Dole v údolí jsem spatřil jakousi asfaltku . Chvíli jsem tam stál a rozmýšlel se. No co, nejsem z cukru, takže hurá do voračky! V půlce pole jsem přes protější menší kopec zahlédl Smrčnou. Tipuju to tak na dva a půl kiláku. Když jsem se konečně doplahočil k cestě, táhl jsem na každý botě tak deset kilo bláta. Zrovna přijíždělo nějaký auto. Když mě viděli, málem se vysekali. Vylezl jsem na ten menší kopec, co jsem viděl z pole a spatřil, že asfaltka vede opravdu do Smrčný. Už jsem dokonce rozeznal i svoje auto. Vypadalo jako malá modrá skleněná kulička. Znovu jsem proklel Beziho a mašíroval dál…

clanek_sazava_03Ve Smrčný jsem se bleskově převlíkl, otevřel si energetickej drink a sjel do škarpy. S plechovkou v ruce se ve stavu v jakým jsem byl dost blbě řídí. No nic, kamarádi čekají, takže jsem vycouval zpátky na cestu sledován nechápavými pohledy dvou babek, co zrovna vylezly z vlaku a vyrazil na Ledeč. Do Stvořidel jsem dorazil o osm minut dřív než vlak, na kterej jsme nechtěli čekat, protože jel hodinu a půl po tom, co nám ujel. Vyskočil jsem z auta a chtěl zavolat na kamarády, že se nám to vyplatilo, když tu náhle se nějak pohnuly schody do kiosku či co… Práskl jsem sebou o zem a rozmlátil si ruku. Hodná paní mi prodala pito a ohřála párek. Zato jsem jí předvedl, jak se nastupuje do auta dveřma u spolujezdce tak, že člověk skončí hlavou pod volantem a ještě si cestou rozmlátí holeň o práh. Podle řevu, který se vzápětí ozval, to ještě nikdy neviděli ani Karlos a Móňa. Poté Karlos s rozmachem mrsknul svůj kajak na střechu. Loď přeletěla auto a zaryla se špicí do štěrku na druhé straně. Zaplaťpámbu jsem ji ještě stačil odstrčit, když se chystala urazit zrcátko. Pak jsme chvíli seděli všichni tři na zemi a brečeli smíchy. Přeparkoval jsem auto, aby už nebylo z kopce a konečně se nám podařilo na něj přivázat všechny tři lodě a odjet. Cestou domů jsme málem přejeli srnku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *