Jak jsme se rozdělili aneb WorWaní v Rakousku

     …nevim, jak vložit článek pod cizím jménem, ale nerad bych upíral autorství, takže: TOHLE PSAL BÁBA 🙂

Tak nejdřív něco málrak00o k tomu, jak jsme se rozdělili. Po dlouhých diskuzích, které probíhaly za pěkných letních večerů doprovázených zpěvem lehce podnapilých vodáků a jim podobné havěti, jsme dospěli k závěru, že naše skupina budoucích pádlujících legend prošla určitým vývojem a následná segregace a rozdělení do dvou výkonnostních skupin se stává nevyhnutelnou. A tak zde máme Worwaní skupiny A a B. Nebylo jednoduché přidělit označení té či oné skupině, nicméně výsledek je následující:

Worwaní A: já (Bába zvaný), Karlos, Dáňa, Slunce, Dejf, Pafka

Worwaní B: Bezi, Monča

Zbylí nejmenovaní členové se ještě nevyhranili, nebo jsme je už několik let neviděli. Rozdíl mezi skupinami je:

Skupina B jezdí těžkou vodu a paří

Skupina A těžce paří a jezdí na vodu.

Toliko k rozdělení a teď už k našemu výletu do Rakouska…

rak02

 

Domluva byla celkem rychlá. Zatímco skupina B vyrazila v ten samý termín objevovat krásy a nástrahy Švýcarska, Skupina A obohacena o nadějného chlapce, který se ukázal být vycvičeným pro přežití v náročných podmínkách (rád bych viděl dalšího takovýho který má v krytu mobilu ukrytou žiletku pro případ úniku když ho někdo sváže) jménem Michal, se rozhodla ověřit své dovednosti v pokořování a ohdalování nových úskalí námi již sjetých řek Salza a Steyr. Auta jsme naplnili 2. Moji Oktávku s Čeledínem za volantem obsadil alkoholický tým v obsazení Karlos, Dáňa, Slůňa a já. Druhý vůz jsme povýšili na zásobovací a dovnitř jsme usadili Michala a Dejva. Teda vlastně to takhle úplně od začátku nebylo ale do Rakouska jsme dojeli přesně takhle. Vezmu to ale od začátku.

Odpoledne v den odjezdu jsem nabral Daníka a Slůňu a jali jsme se zakoupit potřebnou zásobu přiloh k tomu co Slůňa navařil nebo napekl. A samozřejmě několik plechovek chmelobilného džusu a pár petek naplněných extraktem z hroznů. Jelikož Karlos hlásil pozdní příjezd, rozhodli jsme se setrvat v pohotovostním stavu v příjemném prostředí U Kroupů. Čas nám tam krásně utekl, a když Kája dorazil, někteří z nás už měli takový ten telecí úsměv vrytý do tváře. Čeledína jsme měli nabírat až někde u Budějovic, takže moje auto z HB kočíroval Dejf, a ve druhém se pohodlně svezl Michal. Díky jeho povaze si ze situace, kdy v jednom autě bylo 5 osob a v druhém jen on, vyvodil patřičné důsledky a rozhodl se na sobě zapracovat.

rak01V autě proběhla klasická párty, nic se nerozbilo, nikoho jsme neztratili, dokonce jsme fakt toho Čeledína nabrali a někdy v noci jsme za vysloveného šepotu a ševelení dorazili do námi oblíbeného kempu v Palfau. Po otevření dveří jsme se rozsypali kolem auta a téměř okamžitě jsme usnuli. Ráno, které bylo krapet bolavé jsme strávili snídáním, vyprošťováním a hledáním Karlosovy kobry bo nám tvrdil že má v hubě tak, že to někde prostě ležet musí. Nutno přiznat, že i já se poohlížel, jestli někde neleží něco málo po mně. Jak jsme měli vykonání potřebných potřeb za sebou, potichu jsme se velice brzo vypařili abychom předešli možným nepříjemným situacím, které se možná staly (v rámci nepochopení našich dobrých společenských úmyslů) někdy mezi naším příjezdem a usnutím. Dáňa jel o 2 týdny později jako instruktor na vodu, kde byl pár, který vyprávěl o neuvěřitelné partě kajakářů která se v noci v Palfau vysypala z auta a ráno když vstali už byla pryč…

rak05Díky našemu rychlému startu jsme byli na vodě už někdy kolem deváté hodiny. Vody bylo spíš míň než víc, tak jsme se rozhodli dát pouze spodní část a to tréninkově. Teda úplně nevím, co si mám pod pojmem tréninkově představit, nicméně podle toho co jsem viděl bych to definoval takto: blbosti, strkání, pošťuchování, popíjení, hecování, kraviny, … prostě úžasná záležitost kterou jsme si patřičně užili. Pokud si dobře pamatuju, Slůňa si ten den střihnul nespočet bojových (neplánovaných) eskymáků a dokonce i jednu krysu. Vrcholným okamžikem byl již známý a legendární skok z lávky. Pro ty co nevědí: Cca 5m nad vodou je lávka. Sednete si na její hraně do kajaku, připravíte si pádlo, pokusíte se zalichotit těm, co vás musejí strčit a pak jenom čekáte a doufáte, že vás ten člověk co vás háže má rád a necítí touhu se vám za něco pomstít. Pak dopadnete, a buď spadnete dobře, nebo špatně. Když špatně, tak vás to bolí a pokud se vám navíc nepovede eskymák, sklidíte velký, opravdu velký výsměch od ostatních navíc ještě penalizovaný lahví zelené. Pro nováčky je to povinný skok, pro otrkané je to dobrovolně-povinný skok. Dali jsme si ho všichni. Hubu si rozbil jen Michal a … já to prostě musim říct … KARLOS, který má strach z výšek, takže jeho skok byl vlastně naslepo (doslova, bo měl zavřené oči) a zakončený luxusní krysou. Zbytek jsme poté dojeli s grácií nám vrozenou a po poplácání se po zádech a povzdechem že to bylo zase parádní jsme navázali, naskákali do aut a hurá na další řeku.

Čekal nás nedlouhý přejezd, který každý využil po svém. Někdo přiživoval načaté odpoledne s opičkou na rameni, zatímco jiní nechali svou sportovním výkonem obtěžkanou hlavu spočinout na ramenech svých spolucestujících. Poklidný výlet byl narušen pouze hledáním supermarketu, kde by se dalo koupit dřevěné uhlí, neboť to byla poslední surovina, která nám chyběla pro pořádání nadcházejícího večerního programu. Po příjezdu do kempu jsme vyhledali přátelského kempaře, který nás nasměroval na plácek na kraji pozemku, kde prý můžeme strávit pomalu blížící se noc. Pouze nás důrazně upozornil, že je zakázáno rozdělávat otevřený oheň a jezdit v kajaku po jezírku, které je součástí zařízení. S úsměvem plným pokrak08ory a souhlasu jsme se s ním rozloučili a pustili se do grilování na litinovém grilu, který jsme si s sebou dovezli. Když jsme dojedli steaky, které nám mistr kuchařského řemesla Slůňa připravil, zahráli jsme si na kytary, zabékali a hned při prvních upozorněních nejbližších sousedů, že je již 10 hodina večerní, což znamená klid, jsme svorně a chápavě ulehli do připravených spacáků. Když jsme ráno rozlepili těžká víčka, začalo zjišťování, co se to vlastně večer stalo.

Karlos měl na celtě vedle sebe luxusní kobru, ke které se odmítal hlásit. Jelikož vedle něj ležel Čeledín a na druhé straně měl vedle sebe dalšího plaza, uvěřili jsme Karlosovi a majitelem obou kousků se stal v té chvíli už sténající řidič. Při pohledu na Karlose se nám zdál nějak jiný, než ho známe. Pravděpodobně to bylo způsobeno větším množstvím lihového fixu na obličeji. Když se ze spacáku vyhrabal i Michal, byrak09lo již zřejmé, že máme mezi sebou umělce, který vyznává umění kresby na lidská těla. Největší umění měl však Michal na zádech – když sundal tričko, svítil mu na zádech zelený kosočtverec o rozměrech 50×30 cm. Uprostřed našeho ležení byl převrácený litinový gril a kolem něj ohořelý prostor velikosti 1×2 m. Z popela jsme postupně vytahali 2 ohořelé nože, několik steaků, litrovou sklenici mléka a z grilu (pravděpodobně díky vysokému žáru) zbyl pouze rošt neboť jeho madla též shořela. U ohořelého místa stál otevřený, poloprázdný kanystr s benzínem a všude se válela spousta dopitých lahví. Navíc jsme uprostřed toho všeho našli pár bot, který nikomu z nás nepatřil a takovou divnou bednu, která vypadala jako větší reprák. No prostě mazec. Po chvilce zjišťování napadlo někoho zkontrolovat foťák. Ukázalo se, že to byl mejdan jak se patří. Zjistili jsme, že původně jsme se snažili udržet oheň pouze na grilu, ale někdo donesl kartony z popelnic (i když bylo všude spousta dřeva – díky zákazu rozdělávání ohně) a následné hoření jsme podporovali benzínem. Na dalších snímcích byl Michal, omotaný a svázaný izolepou, v hubě měl narvaný trychtýř a lili jsme do něj víno z 5ti litrového kanystru. Z pout se dostal díky žiletce ukryté pod krytem mobilního telefonu. Po objasnění většiny nesrovnalostí nám zůstala pouze jediná záhada. Kde se vzaly ty boty a co se stalo s jejich majitelem.

Následující hodinu jsme strávili úklidem a před příchodem kempaře maskováním vypáleného pozemku celtou. Lehce před odjezdem se odněkud vynořil nějaký Němec a již z dálky se na nás usmíval a něco pokřikoval. Po chvíli jsme pochopili, že je to majitel bot a při příchodu nám ukázal, že ta bedna je zvláštní druh bicích a že s námi předchozí večer hrál. Nicméně to byl jediný člověk, který nám to ráno věnoval úsměv. Než jsme naskákali do aut, vytáhl jsem testovač kvality pařby a po cvičném dýchnutí jsme zjistili, že nejpozitivnější výsledek má na svém kontě řidič. Tudíž jsme ho naložili taky a vyrazili k nástupnímu místu. Já byl čistý (jak jinak, neb jsem pouze lehce degustoval) a tak jsem se ujal svého vozu. Vlastně i potom na cestu domů, protože Čeledín neměl ten den ze svých nejlepších.

Vody bylo míň než na jaře a tak nám sebevědomí lehce narostlo a rozhodli jsme se jet všechno na oči, bez zastavování. Sem tam někoho něco potrápilo, ale vcelku se dařilo neopouštět vnitřek lodi. Pouze když jsme dorazili k místu, kde se voda pěkně v esíčku zařezává do skály, některé z nás to zaskočilo a mám takový pocit, že Slůňa si tam střihnut takovou malou krysičku. Mám tušení, že i Michal si tam někde smočil moudí, ale úplně si nevybavuju to místo. Když jsme dojeli na výstupní plac, čekal nás tam bledý řidič, tak jsme si dali ještě poslední gáblík, dojedli guláš (další ze Slůňových pochutin kterými nám zpestřoval celý výlet) a někdy po poledni vyrazili směr domů. Karlos nám po cestě domů obohatil jinak celkem nudnou cestu luxusní přednáškou z historie.

Pokud to shrnu za všechny, byla to další z legendárních výprav, na kterou mohou být členové skupiny WorWaní A patřične hrdí. Další výprava v podobném duchu nás čeká na jaře v Chorvatsku

…tady si redakce dovoluje malou poznámečku – pokud něco podobného předvedeme v Chorvatsku, bude nás 1) bolet palice při každém skoku – a že jich tam je dost – a 2) existuje určitá pravděpodobnost, že si někdo namotanej cápne na minu a bude po ptákách (nebo aspoň po ptákovi) …takže až tak úplně nedoporučuju 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *