Jarní Rakousko a Německo

clanek_rakousko_1Tak jsem se konečně dostal k sepsání článku z povedeného vodáckého víkendu Rakousko – Německo 2008. Týden mi trvalo, než jsem se k tomu odhodlal – musel jsem nejprve vystřízlivět, abych vám mohl podat informace pravdivé a démonem alkoholem nezkreslené…

Bylo to snad poprvé, kdy WorWaní nemuseli řešit auta – problému dopravy se ujala jedna nejmenovaná, ale renomovaná cestovní agentura, která se uvolila poskytnout nám oba své busíky. Proto jsme se během cesty mohli cele oddat svým vášním. Vozy a posádky: Honzův čtrnáct dní starý multivan (Honzík, Anička, Adámek, Bezi, Pepin, Monča a já), Danyho bílé žihadlo (Dany, Karlos, Bába, Pafka, Slunce, Iris, Miras a Čobolka).

Nebudu unavovat podrobnostma nákupu a odjezdu – stačí, když řeknu: pivo, pivo, víno, pivo, víno, víno, pivo atd. Podle toho vypadala i cesta samotná – pivní auto potřebovalo stavět na každé mezi, u nás ve vinném sklípku se zas zapíjel každý potok, který jsme cestou viděli (jeden jsme omylem zapili asi šestkrát…). V Palfau jsme jako obvykle vypadli z auta do trávy, někteří usnuli hned, někteří ještě pařili, ale to si nepamatuju. Údajně pařili asi metr ode mě, ale litr a půl vína a špunty do uší nepřipouštěly kompromisy 🙂

clanek_rakousko_2Ráno bylo vcelku zima. Vstali jsme brzo – čekal nás náročnej den. První na programu byl Hinterwildalpenbach alias „Pochcaný schody“. Sedmdesát skoků od 20 centimetrů do 3,5 metru vzdálených od sebe tak 5 metrů. V představě, co udělá těch sedmdesát plácnutí o hladinu s mojí lehounce rozbolavělou hlavou, mne začaly obestírat chmury. Kamarádi naštěstí taky nechtěli jet až odshora. Vymysleli ale, že nasednem nad tím největším skokem. Já s Bábou, Iris a Aničkou jsme si snesli lodě ještě o kousek níž a Slunce a gumáci se rozhodli, že nepojedou vůbec. A pak začalo hopsání. Skok – dva – tři záběry – další skok – a furt dokola. Nějak to nemělo konec. Normálně mi fakt začal docházet dech. Když jsem dojel k ústí do Salzy a spatřil tam skupinku brunátných ksichtů lapajících po vzduchu, pochopil jsem, že moje plíce jsou v pořádku. Neudejchal to nikdo. Krysičky se urodily dvě – Pafka a pan X.

Dál jsme pokračovali po Salze. Ten první válec pod nástupním místem se mi zdál vždycky velkej, ale to, co tam bylo teď, mě fakt překvapilo. Ta bestie mě vyhodila do vzduchu a kajak i s mýma vlastníma nohama mi omlátila o hlavu . Takže hned první eskymáček… Pafka předvedl podobnej tyjátr, ale katapultoval se. Jinak byla Salza jako vždycky hodná, milá a konečně měla i trochu té vody ( 2 metry ). Škoda jen, že v soutěsce pršelo…

clanek_rakousko_3V kempu nás čekal Pepin, Danyho transportér – a pod ním louže nafty. Čobolka sáhl zkušeným hmatem pod motor a pravil, že se to nedá opravit. Rozhodli jsme se, že celá posádka transportéra pojede zpátky do Čech, jejich batohy a vozík s loďma naložíme my, kluci v Brodě vezmou Čobolkovo a Mirasovo auto a sejdeme se na Innu. Výbornej nápad, ale trochu jsme nedomysleli, že nejedou z okresu do okresu, ale z Rakouska do Čech a pak znova do Rakouska, ale na opačnej konec. My jsme si cestou taky užili svoje – Honzovo 14 dní staré auto se přes Alpy plížilo na dvojku a po dálnici valilo někdy i děsivou devadesátkou. Já se po předchozí bouřlivé noci necítil zrovna fit, tak jsem si vlezl k Honzovi dopředu a chvílemi trochu pospával. V přestávkách mezi spánkem jsem pozoroval, jak se vzadu sedící a rozumující pan Bezi pomalu, ale jistě přeměňuje na pana Blekotu. Když pan Blekota umřel v půli věty a byl konečně chvíli klid, přijížděli jsme už údolím Innu do Haimingu.

To, co zkusili kluci, si asi nedovedem nikdo ani představit. Do Haimingu dorazili v půl šesté ráno po dvanácti hodinách jízdy, na Danyho se dívali s hrůzou v očích a zapřísahali se, do auta, které bude řídit, už nikdy nesednou. Mleli cosi o tom, že se cestou několikrát vznesli, předjeli Porsche a podobné bláboly. Asi chlastali…

Nechali jsme kluky odpočinout a k polednímu vyrazili na Inn. Na programu byl úsek zvaný Imsterschlucht, obtížnost údajně WW 2 – 3. Je fakt, že voda nebyla technicky těžká, ale vlny jak baráky člověk v Čechách vidí akorát tak za povodní. Fakt pěkný svezení, víc vody bych snad už ani nemusel. Krysičky se urodily, co pamatuju, dvě – Honza a Anička. Část z nás byla ještě pro jet o stupeň těžší horní úsek, ale protože nástupní místo, jak jsme zjistili, bylo 60 kilometrů daleko, vzdali jsme to a vyrazili do Německa na Loisach.

clanek_rakousko_4Cesta byla poměrně krátká, ale, jak už je naším zvykem, o to víc vedla do kopce. Romantické výhledy si přímo vyžadovaly zapití. Honzíka z našeho oslavování divukrásné alpské přírody trochu chytl nerv a tak, když jsme vjeli do kempu na Loisachu, začal s multivanem zběsile rajtovat mezi stany a přívěsy, až to z budliny u vjezdu vyhnalo dědka, kterej se, vztekle chrlíc skopčácké nadávky, s brunátnou tváří hrnul k nám. Honza mu trochu ujel, což ho rozdráždilo ještě víc. Lapil Čobolku a Mirase, a zahrnul je sprškou germánských sprosťáren. Anička se vydala dědka trochu uklidnit, ale zřejmě ji nějak urazil, nebo co, protože byla hned zpátky a s bledou tváří pravila: „Jedem pryč!“ To už si to dědek hasil k nám a hrozil a řval. Adam mu ještě zkoušel cosi říct, ale pak mávl rukou a za přívalu německých slov, mezi nimiž jsem jasně rozuměl akorát: „Raus! Raus!“, jsme s přísahou strašlivé pomsty kvapně vyklidili pole.

Utábořili jsme se na prašném plácku v lese u silnice, najedli se, přitáhli z lesa něco dřeva, udělali oheň, vytáhli poslední zásoby alkoholu a bylo nám taky dobře…

clanek_rakousko_5Ráno nám začalo stávkovat Honzíkovo auto. Tvářilo se, že čtyři válce jsou zbytečně moc a snažilo se nás přesvědčit, že mu k provozu stačí jen dva. Za strašného kraválu, dýmu a smradu, mu nakonec Čobolka zaplaťpámbu vysvětlil, že se spletlo. Naložili jsme věci a vyrazili nahoru na řeku. Cestou jsme zkoumali, kde bude nejlepší nasednout. Jeli jsme pořád nahoru, potok se zužoval, nabíral na spádu a všude z toho trčely šutry. To přimělo gumáky k rozhodnutí, že se k nám připojí až dole na poslední úsek – Griesenschlucht. My naskákali do lodí a v ustálených partičkách – Bezi, Slunce, Monča, já – Honza, Dany, Anička, Iris – Adam, Karlos, Pafka, Bába, vyrazili dolů. Docela hukot. Velkej spád, kličkovaná, místy zablokovaný úzký koryto, zkrátka – krysí žně mohly začít. Z naší party první krysu ulovila Monča, která zůstala trčet hlavou dolů mezi šutrama tak, že jsem ji musel lodí vyšťouchnout. clanek_rakousko_6Když se dávala do kupy, profrčela kolem Honzíkova skupinka a valila dál. Po Adamovi a klukách jakoby se slehla zem. Čekali jsme a pak radši vzali házečky a vyrazili proti proudu. Kilometr nahoru nebylo nikoho vidět, takže jsme už fakt začínali mít strach. Až snad po čtvrt hodině jsme uviděli Adama. Karlos hned nahoře dvakrát zaplaval a měl toho právě tak dost. Tvrdil, že kdyby podruhý nevylezl na opačným břehu, než byla silnice, už by do lodi nevlezl. Dál jsme jeli víceméně pohromadě, až jsme dohnali u jezu čekajícího Honzu. Řeka teď měla snad trochu menší spád, ale bylo v ní hodně větví, stromů a daleko víc se točila. Do zatáček samozřejmě nebylo vůbec vidět. Do jedný fakt podařený peřejky Monča naplavala hlavou dolů a pěkně si napráskala o šutry. Pak následovalo jedno neuvěřitelný místo, kde asi půlka výpravy zaplavala. Co si tak vzpomínám, byli to: Karlos, Bába, Pafka, Anička, Iris (ta se práskla při vystupování), já zdvihl a dojel ke břehu bez šprajdy. Jedinej, kdo ani neplaval, ani nezdvihal, byl snad Slunce a Adam. Odlovili jsme plavce a jeli dál. Řeka byla teď lehčí, ale chvílema tekla lesem, takže člověk kličkoval mezi stromy a ozývaly se výkřiky typu: „Bacha, za tamtím pařezem je válec!“ a podobně. Přenášeli jsme spoustu stromů a mělčin a už to bylo fakt docela únavný. Pak se charakter řeky změnil ještě jednou – najednou docela hloubka, okolo spousty štěrku a koryto se najednou moc neklikatilo. Takhle jsme dojeli až k nástupu do Griesenschluchtu, kde čekali už několik hodin v neoprénu Miras a Čobolka. Měli nesmírnou radost, když jsme zničeně vylezli z lodí a řekli, že už dál nejedem…

Pak jsme navázali lodě, naskákali do aut a vyrazili, každá posádka sama za sebe, domů do Čech.

Závěrečná krysí bilance, tak jak to spočítala Anička:clanek_rakousko_7

Honza: 1
Anička: 3
Danny: 0
Bezi: 0
Iris: 1
Monča: 2
Adam: 0
Bába: 1
Karlos: 4
Dáňa: 0
Slunce: 0
Pafka: 3

…tedy celkem patnáct !!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *