Letošní jaro bylo z našeho, WorWaního, pohledu trochu zvláštní. Když jsme se začali poohlížet po nějakém tom květnovém pádlování, ukázalo se, že v řekách, které pro nás připadají v úvahu, většinou není vůbec žádná voda. Ve chvíli největší beznaděje se vytasil Sluníčko s nápadem splout vnitrozemskou deltu Dunaje. Musím se přiznat, že mě ta myšlenka doslova nadchla. Byli jsme tady s Dejvem před sedmi lety a vrátili se odsud plni zážitků a s předsevzetím, že se sem rozhodně musíme ještě někdy vrátit.
Přesvědčit kluky, že to taky chtějí vidět a pro jedno jaro se holt vzdají kajaků, překvapivě nebylo zas až tak složité. Jen Pafka furt mrmlal něco o příštím roce, pronájmu Kachličky, ježdění kolem dokola, úspoře času a tak… Ale Pafku stejně nikdo nebere vážně… Pak dlouho pršelo a vody bylo všude najednou zas až příliš, takže nebylo moc co řešit a zůstalo u toho Dunaje. A tak jsme ve středu 7. května ve dvou vlnách srdnatě vyrazili na Slovensko.
Pro přesuny na velké vzdálenosti WorWaní před léty vyvinuli – a dlouhým a náročným testováním téměř k dokonalosti vypilovali – techniku teleportu. Ta umožňuje každému, kdo ji ovládá, kdekoli na zeměkouli nastoupit do libovolného dopravního prostředku a vzápětí se probudit v místě určení, ať už je to jakkoli daleko. Mezi vedlejší účinky patřívá někdy brnění hlavy, v horším případě ještě, naštěstí obvykle ne více než jednodenní, nechuť k jídlu. Není to však nic, na co by MVDr. Bábe neměl vždy po kapsách nějaký ten prášek.
Aby technika teleportu fungovala správně, vyžaduje po(u)žití vhodného přenosového média a pak samozřejmě také adekvátní reakční časovou prodlevu po které se otevírá tzv. „teleportační okno.“ Ta je samozřejmě individuální – závisí pochopitelně nejen na osobních predispozicích a kondici teleportovaného, ale i na síle zvoleného média, v průměru se ale obvykle pohybuje někde kolem hranice 3 – 3,5 hodiny. A protože cesta do kempu Čunovo, který leží na dohled od Bratislavy, netrvala ani ony zmiňované 3 hodiny, uskutečnil se tentokrát teleport pouze v čase, neproběhl však už současně také v prostoru, neboť cílové destinace bylo dosaženo ještě před plným otevřením teleportačního okna… Prostě – probrali jsme se na stejných souřadnicích, jenom už byl jiný den…
Čtvrteční ráno se netvářilo zrovna dvakrát usměvavě. Vyhrabali jsme se ze spacáků, rozvěsili pod přístřeškem věci zavlhlé po nočním dešti a pokukovali, co nám Tomáš kuchtí k snídani. Docela rád bych se mýlil, ale mám dojem, že do zlatova osmahnuté topinky z mojí zbrusu nové plachty pod karimatku dlouho jen tak něco nepřekoná…
No – a pak už jsme se začali chystat na nadcházející čtyřdenní vodácké dobrodružství ve spleti dunajských ramen. Otevřeli jsme zatuchlé loďáky s hydrem, rozhrčely se kompresory, lodě se pomalu začaly nadouvat a my ukládali do podpalubí plechovky s pivem. Jen Čobo postával s rozpačitým úsměvem a rukama v kapsách opodál. Když jsme se ptali, co se mu stalo, hrdě prohlásil, že je „južný typ“ a že v takejto zime na vodu v žiadnom prípade nepôjde. No… já teda doteď myslel, že je spíš z východu…
Přímo pod Areálem vodných športov v Čunovu Dunaj řeku zrovna moc nepřipomíná. Vypadá tady spíš jako obrovitej rybník. Člověka vlastně ani nenapadne, že se celá ta hromada vody docela svižně hrne dolů. Do hlavní soustavy ramen na maďarské straně vedou z hlavního koryta tři odbočky. My chtěli trefit hned tu první. Je z nich sice nejmenší a nejmíň nápadná, ale zase nevynecháte ani kousek toho bludiště. Kupodivu jsem si ji i pamatoval. Je to zvláštní pocit – v jednu chvíli valíte korytem velikosti Vltavy někde pod Vyšehradem, uhnete mezi stromy a octnete se na říčce stylu Šlapanky kdesi za Věžnicí. Všude rákosí, spousta zeleně a nepřestávající ptačí zpěv.
Po nějaké chvíli se koryto zase o něco rozšířilo, řeka docela slušně tekla a my se mohli scvaknout k sobě a nechat se unášet proudem. Dokonce i sluníčko nás polechtalo. Poblíž vesnice Dunakiliti jsme odbočili do ramena, na kterém mapa slibovala hospodu. Doufali jsme, že tady okoštujem nějaké to lokální pívo. Krčma vypadala zavřeně, ale místní nejspíš viděli, jak mlsně obcházíme okolo, protože se nakonec otevřelo okýnko a vykoukla slečna. Bohužel prodávala jen plechovky. No, co si budem povídat, Šoproň pro naše zobáky rozmazlený dvanáctkou Radegastem, nebyla nic moc…
Po téhle zajížďce jsme hledali, kudy se nejlíp dostat na původní trasu. Jinak bychom mohli celkem snadno minout kemp, ve kterém jsme chtěli spát, a to by byl průšvih. Cestou nás trochu zaskočilo jedno rameno, které teklo obráceně a pak jsme na jednom rozcestí napádlovali do zkratky, která po několika stovkách metrů končila totálně neprůjezdnou bobří hrází. Museli jsme se vrátit kus proti proudu. Aby toho nebylo málo, Bábova od rána pečlivě laděná forma v tu chvíli dosáhla zřejmě jednoho ze svých vrcholů. Ve snaze pomoct Karlovi postrčit loď přes jakousi překážku, pohotově vyskočil na nedaleký, příhodně umístěný kámen. Ten se však pro tu chvíli vynořil evidentně pouze v jeho hlavě, takže v praxi to vypadalo tak, že se to hovado prostě najednou zvedlo a mrsklo sebou do Dunaje. To nevymyslíš…
Pak jsme ještě zkusili jednu zajímavou zkratku. Úzké, rychlé koryto nás mělo vyvést z vegetace na dohled od kempu. Všechno vypadalo ideálně až do chvíle, kdy jsme vpluli do stojatého páchnoucího jezera plného padlých stromů a ostrůvků. Podle mapy to v jeho nejzazší části mělo zas odtékat, ale cestu zahrazovala barikáda z naplavenin. Vracet se zpátky byl nesmysl, tak jsme to po chvilce váhání se Slůňou napálili do toho. Kolem se rozlinul festovní puch a pak se celá ta kupa zahnívajícího bordelu pohnula a pustila nás ven.
Za velkým ostrovem na soutoku se sousedním širokým ramenem nás čekal parádní kempík. Hezká, voňavá, vysečená loučka s několika přístřešky a ohništi. Voda a záchody byly v jednom stavení v nedaleké vesnici Doborgazsiget. Nikde ani noha, nádhera sama. Tom se vytasil s gulášem a masem a pak jsme přežraní a spokojení vysedávali u ohýnku a klábosili. Jen Bába byl už v tu chvíli těžce za zenitem a odebral se do pelechu nezvykle skoro ještě za světla. Do role největšího držáka se tak, trochu překvapivě, vyprofiloval Kája, který s Bábou celý den statečně držel krok a pak ještě zavíral večerní mejdan. Za prokázanou chrabrost bych se ho rozhodně nebál povýšit do hodnosti „Krutopíče.“ Jeho výkon totiž měl nečekaný přesah až do následujícího dne. Pozn.: Titul „Krutopíč“ se poprvé objevil v souvislosti s Dejvem a jeho kouzelnickými triky s mizením piva.
Ráno nás probudilo sluníčko házející prasátka mezi listím stromů. Vypadalo to na nádhernej den. Dokonce i „Južný typ“ usoudil, že tentokrát na vodu může. Posnídali jsme, pobalili, u pár pivek počkali až kluci převezou auta a vyrazili. Hned za kempem jsme zahnuli do pravého, o něco menšího ramena, které ale docela svižně teklo. Větší masa vody valila rovně, ale zdaleka ne tak rychle a hlavně – mohlo by se stát, že mineme kempík u vesnice Dunasziget, kde mapa opět slibovala hospodu. Pořád jsme totiž věřili, že aspoň nějaké maďarské pivo se prostě musí nechat pít. Proud nás celkem pěkně táhl, takže skoro nebylo potřeba pádlovat a my se mohli kochat krajinou. Rákosí, ostrůvky, staré stromy, odtékající a přitékající ramena a do toho neuvěřitelné množství ptáků. Tipnul bych, že někde tady na Dunaji musí být hlavní město kukaček.
Kolem poledne jsme dojeli k vesničce s kempem a hospodou. Vypadalo to slibně, holčina pod velkým přístřeškem měla naraženo a točila pivo. Bohužel, jak jsme záhy zjistili, rozdíl mezi točenou a plechovkovou Šoproní není veškerej žádnej, hnusný jsou obě.
Míra s Tomem vyčenichali, že v domku přes ulici paní dělá domácí langoše. Už jsme měli docela hlad, tak jsme tam zašli. Byly fakt vynikající. Dávali tam na to něco mezi jogurtem a zakysanou smetanou a sýr. Kájíkovi to zřejmě tak strašně chutnalo, že samou slastí zavíral oči. Když mu pak langoš vypadl z ruky a on to vůbec nezaregistroval, zjistili jsme, že bohapustě spí a u toho prostě jen mechanicky žvejká.
Odpoledne jsme strávili na dlouhém, ale poměrně rychlém rameni, které kupodivu nemělo moc odboček, takže nehrozilo, že bychom měli nějak fatálně zakufrovat a minout kemp. Až na samém konci bylo potřeba tlačit se co nejvíc vpravo a nepřejet, protože kemp ležel až za povodňovou hrází a nebyl z řeky vidět. Ale na Mapy.cz se dá fakt spolehnout, trefili jsme to úplně přesně.
Kemp u vesnice Kisbodak byl podstatně rozlehlejší než ten včerejší a zdaleka ne tak hezkej. Pod každým druhým stromem byl zbastlenej altán z čehokoli, co v tu chvíli bylo zrovna po ruce a pod ním starej gauč, křesla, nebo koženková sedačka. Asi to mělo bejt útulný, ale ze všeho nejvíc to připomínalo skládku. No – my měli trochu strach, abychom z toho nepochytali nějaký brebery, tak jsme obsadili asi jedinej přístřešek, kde byly jen obyčejný pivní sety. Krom nás tady opět nebyla ani noha. Tom se vytasil s další z mnoha variant guláše (tuším, že tentokrát to byl segedín s nočky) a povedlo se nám poshánět i dostatek dřeva na ohýnek. Co na tom, že na půlce hromady bylo ještě zelený lupení, fukar z Lidlu je mocný stroj.
Ráno nás opět probudily vzájemně se přeřvávající kukačky. Sluníčko se prodíralo skrz větve stromů a hlásilo, že dneska nás čeká asi nejteplejší den našeho putování. V plánu bylo dojet do vesnice Asványraró a tam se poohlédnout po nějakém spaní. Ideálně mimo místní kemp, protože ten je fakt dost daleko od řeky. Jenomže jsme zjistili, že plácek, na kterém jsme spali před sedmi lety, nepřipadá v úvahu. V kempu nám pak řekli, že statek na břehu u výstupu z řeky je jejich vlastní loděnice a že si tam můžem v klidu uložit naše baraky a dojít zbytek cesty jen nalehko, takže nebylo moc co řešit.
Hned za dnešním nástupem nás čekal sjízdný jez. Žádná velká složitost, ale přece jen příjemný zpestření. V jednom místě jsme se přiblížili k původnímu korytu Dunaje tak blízko, že nás od něj dělila vlastně jen hráz. Za mostem tam čekal docela slušnej stupeň a za ním pár pěkných vln. Chtěl jsem natočit video a udělat všem pár akčních obrázků, tak jsem nechal Slůňu singlovat. Jenže – jak pod tím chtěl zajet do vracáku, aby mě naložil, chytla ho vlna za lehkou špici a už tam byl. Mimochodem – tohle byla vlastně už druhá krysa, tu první ulovil předchozího dne Dejf v drobné vlnce pod jakýmsi bezvýznamném mostkem 🙂
Před vesnicí Asványraró Dunaj hodně zpomalí a rozlévá se do okolních lesů. Hotová fantazie pro komáry a jim podobnou havěť. Ve vodě tady stojí spousta mrtvých stromů, okolo poletují rackové a je to zase něco úplně jiného než předchozí dva dny. Lodě jsme uložili ve statku a pěšky vyrazili do kempu. Tenhle už je trochu jinde, než ty dva předchozí – několik budov, parkoviště, restaurace, půjčovna lodí a kol, venkovní kuchyně, hřiště a vzadu za mostkem louka s přístřeškem. Tu vyčlenili pro nás, asi abychom nebyli moc vidět. Cena ale i přes všechny ty vymoženosti vcelku přijatelná. Šli jsme to s Karlosem zaplatit a u toho se stavili na jedno točený, jestli se náhodou něco nezměnilo. No, nezměnilo, bylo to pořád stejně hnusný…
Naposledy jsme postavili přístřešek od sponzorů ze Santa Cruz, zrevidovali zásoby pitiva, zapálili oheň, vytáhli nástroje a konečně si taky pořádně zahráli. U toho nás Tom ládoval horem dolem vším, co kde našel. Až jsme mu to nakonec museli zakázat. Byl to fakt povedenej, i když už trochu smutnej večer, protože jsme věděli, že to pomalu končí. Čobo odjel už odpoledne a nás ráno čekalo posledních 14 kilometrů do Medveďova a pak cesta domů.
Ranní převoz aut klukům trval neobvykle dlouho. Zdržela je doznívající opatření proti slintavce a kulhavce. Toho dne jsme prvních pár kilometrů skutečně museli i pádlovat. Řeka se rozlila do veliké šířky a skoro netekla. A já věděl proč. Zažili jsme to s Dejvem před sedmi lety. Rameno se připojuje zpátky do Dunaje vysokánským jezem, vlastně spíš takovou dlouhou, silnou peřejí s hodně velkým převýšením. To byl takovej bonbónek na závěr. Peřej nás vyplivla do původního koryta Dunaje. To teklo opravdu svižně, takže jsme se zase mohli secvakat a korigovat jen směr. Zanedlouho jsme v dálce uviděli supět proti proudu obrovskou loď. To už bylo vodní dílo Gabčíkovo – Nagymaros, které jsme vzápětí museli přepádlovat, abychom trefili odbočku do Medveďova. Ta byla k našemu velkému zklamání úplně suchá, takže nás čekal poměrně nepříjemný bonus v podobě nějakých 2 – 2,5 kilometrů úplně zbytečného pádlování po vodním díle.
K autům jsme ale nakonec trefili, umyli a usušili lodě, zdlábli poslední, tentokrát houbovou, variaci Tomova guláše, vykřoupli poslední pivko a vyrazili domů.
Kamarádi díky, bylo to boží. Dlouho jsem se takhle nenachechtal 🙂
Jen upřesnění k tomu Bábeho vystupování, on se šel na ten imaginární kámen vylulat, a když spad do vody, tak byl ten jarmil tak překvapenej, že to ani nepustil a vlez zpátky do lodě, aniž by se zbavil své potřeby. Bezva článek