Turistika v Rakousku – Pepinův křest

clanek_tirolsko_1Je konec srpna a za dva dny odjíždím do Rakouska, na toužebně očekávanou vodu s velkým V. Spodní Oetz, když to půjde a budem ve formě možná Branderberg Ache. Takhle to mělo vypadat. Bohužel, během posledních čtrnácti dnů většina účastníků z pracovních, rodinných, finančních a jiných důvodů odpadla a my jsme zůstali jen tři. Narychlo vymejšlím program uzpůsobenej řidičovi Pepinovi, kterej už není řidič ale páddler :o). Volba padá na Tirolskou část Rakouska. Konkrétně řeky TirolerAche, Isar, Inn (ImsterSchlucht), Lech. Všechno do WW2, kromě chronicky známého Innu, kterej je psanej WW3 a má super vodu.

Ještě před odjezdem řešíme přepravu auta, když budem všichni tři na vodě. Volba padá na Mončinýho skůtra Quidouše. Naperem ho do káry, nabalíme lodě a vyrážíme do Bíteše pro Pepina. A je to tady Pepin se rozhodl, že celý čtyři dny nepustí nikoho za volatnt. Né že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale poslouchat dohadování těch dvou, kdo že to bude řídit zbytek výletu mě až tak moc nebere :-)). Cestou do Lofru, kde budeme spát první noc, se ani nestihnu připít, jak to Pepin přelítl. Do kempu dorážíme pozdě v noci Jelikož je zavřená brána, bydlíme na parkovišti před kempem.

Ráno po nás nikdo nic nechce, tak balíme a vyrážíme na Tiroler Ache. Quidouš nechce při prvním pokusu po dlouhé cestě károu startovat, ale po chvilce už ujíždíme oblečení do hydra přes nějakou Tirolskou Alpu. Nasedáme na vodu a už jsme v soutěsce. Musím říct, že Tiroler Ache je asi krajinově nejhezčí řeka co jsem jel. Uzavřená soutěska bez záludných míst. Krásný svezení snad i na otevřenku. Užíváme si pohodu, sluníčko a trochu škodolibě rejpem do Pepina a snažíme se ho zbavit křečí a chronickýho objíždění každý vlnky co potkáme. V půlce dáváme svačinku a i na Pepinovi je vidět, že si začíná užívat. Konec už dojíždíme v naprosté pohodě. Jen Pepin pořád něco mele o obtížnostech a vrcholu jeho kajakingu. Ale moc mu nerozumíme je to moc odborný :o).

Jelikož se nám ráno povedlo vyrazit brzo, stíháme ještě proběhnout jednu parádní soutězku a jeskynní komplex poblíž Loferu. Navečer vyjíždíme na neuvěřitelně vysokou Alpu grilovat. Výhled je úžasnej a když Monča s Pepinem vysomrujou od místních pastevců kotlík vody na čaj je idyla dokonalá. V deset dorážíme do kempu a závora je zase dole. Takže oblíbený parkoviště. Že bychom dneska zase ušetřili za kempovný? Vypadá to tak.

clanek_tirolsko_2Ráno při odjezdu na nás vyběhl kempař a z jeho slov jsem pochopil jen Fuck a Shit. Zaplatit nechtěl, ale asi si potřeboval ulevit. Vyrážíme směrem Isar. Další řeka na programu nás vítá deštivým a nevrlým počasím. Jízda na skůtru za deště není nic moc a na vodu nasedáme za regulerní průtrže mračen. Je to neuvěřitelný první tři čtyři kiláky jedu po zadu, protože popředu to neuvěřitelně řeže do tváře a očí. Když přestalo pršet zažívám něco co jsem nikdy neviděl. Nad řekou je hustej opar ze kterýho nám koukají jen hlavy takže pro změnu jedem v mlze. Podle kilometráže máme před sebou jedno nebezpečný místo v navigaci, takže jak se pomalu blížíme půlce Pepin tuhne a nutí nás vystupovat za každým kamenem. Bohužel vytuh trochu brzo takže tři kiláky už lezem z lodí po 10 metrech. A je to tady, zákeřná deseticentimetrová vlnka co ani necákne. Je pravda, že za vyšší vody by to mohl bejt problém. Pepin se uvolňuje a dojíždíme za slunečného počasí naprosto pohodovou vodu.

clanek_tirolsko_3Přesun do Haimingu na Imster Schlucht s přestávkou na večeři utekl rychle. Kempujem (závora je bohužel otevřená) v luxusním kempu s lampičkama a zásuvkama na karavany. Ráno Pepin tuhne hned u nástupu. Obrovská řeka tu sice má naprosto klidnou hladinu, ale masa vody, která se valí korytem budí respekt. Uklidňujem ho nasedáme a už to valí dolu. Ta rychlost je neuvěřitelná. Je tu první peřej. Ten váleček co minule Slunce nakouřil na komoru tu není. Místo něj je megaválec přes půl řeky. Držíme Pepina mezi sebou a vybíráme cestu pokud možno bez těch velkej válců. Pepin nemá obličej, jen dvě obrovský oči. Postupně střídá všechny možné barvy, ale drží se, zatím jede bez prásknutí. Svačinka pod mostem se odehrává v duchu. Nejde odsud vylézt? Máme to nejtěžší za sebou? Co budu dělat když budu plavat? Můžu se tady utopit? Radši mu neříkáme že za chvilku přiteče Oetztallerka a pak teprve začne mazec.

Peřej na soutokem je výživná. Jedem s Mončou první a když se otáčím vidím Pepina jak se práská už při nájezdu. Hlavou mi letí do pí…. ku…. zdvihni. Nemožný se stává. Pepin zdvihá tak rychle jako kdyby to byl je miliontej eskymák (jeho první na tekoucí vodě) a peřej dává na pohodu. Vylézáme na soutoku a Pepin je tak napumpovanej adrenalinem, že na břehu z písku uplácá ženský prsa. Podle mě to byly poctivý trojky.

Pokračujem dál v parádní vodnatý trojce. Hvězda dne, Pepin tam řeže jednoho eskymáka za druhým a pořád můruje o tom jak je to nebezpečný. Můj oblíbenej váleček pod soutokem, trochu podceňuju. Je místo něj pořádnej kovář a i na Dieselu v něm chvilku pobudu a loopuju. To jakýho jsem dostal seřváka když jsem vyjel tu popisovat nebudu :o). Dál už to bylo v pohodě, kromě první krysy výletu. Pepin si asi řekl, že eskymáků bylo dost ať si taky natrénujem záchranu.

clanek_tirolsko_4Po dojezdu rychle zabalit naložit Quidouše a hurá do Landecku. U vodnice s lahví vína Pepina trochu přemlouváme na Sannu. Bohužel, nebo možná bohudík odolává a tak ráno valíme do Steegu na Lech. Podle kilometráže je to 2-3. Pepin po včerejším zážitku sedlá Quidouše a se slovy: „mě to včera stačilo, odjíždím na Alpu“ mizí v kopcích. Řeka je sice moc pěkná, ale dvojku sem teda nepotkal. Pepin nás už čeká v cíli. Balíme a hurá 650 kiláků domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *