Chorvatsko 2012 aneb „Thanks Smokey“

titulTak jsme se konečně dočkali! Po několika výhružných telefonátech se konečně jistý militantní hošík uráčil dodat článek, na který všichni netrpělivě čekáme už měsíc. Doporučuju mu to chválit, bo jsme všichni viděli, jakej arzenál s sebou nosí a co s ním dělá. Takže: Chorvatsko podle Michala 🙂

Prolog

Slunečné odpoledne posledního dubnového pátku odstartovalo víkend nabitý nevšedními zážitky. Desetihlavá skupinka pádlujících legend a několika přidružených jedinců nakládá do dvou nablýskaných vozů poslední kusy vybavení a první kusy již částečně bezvládných těl. Nagelované účesy, čisté, slušivé až metrosexuální outfity, čisté spodní prádlo a více či méně mužné či sexy vůně dávaly příslib akce společenské, elegantní, honosné. O tom, jak to vypadalo při návratu, si řekneme v posledním odstavci.

Teď ale pěkně popořadě. Cílem byla trojice slovanských řek Kupa, Korana a Mrežnica.

Cesta tam

001Byl jsem vyzván, abych do centra vodáckého života – Havlíčkova Brodu, dorazil tak, aby celý konvoj vyrazil na cestu do 18:00. Nic jsem neponechal náhodě. V práci jsem skončil výjimečně včas a ještě před odjezdem jsem na zahrádku svého nablýskaného SK352 4×4 2.0 TDI CR 103kW upevnil dva nosiče kol, abych ostatní nezdržoval v HB. Cestou v Bíteši nabral Pepina a něco po půl šesté jsme již u Dejva realizovali odbavení první společné bagáže. V mezičase nás dokonce mladá paní Lukesová zvládla pohostit luxusní rajskou, jejíž okamžik slávy se vrátil ještě jednou během jízdy po rakouské rychlostní komunikaci. Jelikož jednotka nebyla tvořena pouze pádlujícími legendami, ale i dvěma šlapálisty, bylo zapotřebí připevnit dvě horská kola. Nové trendy v konstrukci moderních MTB rámů však způsobily zpoždění, které se projevilo tak, že po zbytek výletu bylo „neser militantní hošíku“ to nejvlídnější co jsem od Báby slyšel.

Setkání všech výletníků před Jůdovic příbytkem bylo ve znamení doladění zavazadlových prostorů. Jiskry odlétající od tlumiče výfuku Bábova speciálu při jeho kontaktu s asfaltem jasně signalizovaly přetíženost vozu. Těžké věci šly proto k nám. No a kolik že se toho tedy vejde do dvou kombíkových Octavií? 10 lidí, 6 kajaků, pálava, dvě kola, 300 piv, 30 litrů vína, něco ke 40 litrům dalších tekutin, 10 x suchá bagáž, 10 x mokrá bagáž, 15 litrů guláše, 10 kilo steaků, těžko specifikovatelné množství klobás, sekané a dalších pochutin, gril, plynový vařič, vodní dýmka a asi by se dalo ještě chvíli pokračovat. Jen kytary se už faaakt nevešly.

Jelikož šlapálisti jsou na společenském žebříčku hodnot o chlup níže, než pádlující kasta, ztratili privilegium první noci a museli řídit. Po zabouchnutí posledních dveří se v autě rozjelo skutečné peklo, neboť tempo, se kterým jsem za neustále vyzývavého šustění petlahví vypil cca 1,2 litru vína, vyvolalo žaludeční kontrakce nebývalých intenzit. Lehce škodolibou radost mi udělalo, když tytéž problémy zasáhly i pana polomilitantního a slečnu drsňáka. Za ty kecy typu „vole Smejky ty vůbec nechlastáš“ se domnívám, že si to více než zasloužili. Druhá posádka se chlubila tím, že se nic podobného nestalo. Jenom Slůňa to údajně chvíli v předklonu zkoušel, ale když se kýžený výsledek dlouho nedostavoval, tak to zase zabalil.

02Jako je u Worwaňů již tradicí, auta prostě nemůžou dojet na místo určení společně. Proto naše posádka dorazila na místo prvního noclehu více než půl hodiny po předvoji v cca 4:00. Ráno chlapce, zejména pana Bábu, trochu rozrušilo moje nadšení. Rozhořčení celé skupiny ze vstávání něco po šesté hodině, zmírnila až uvařená káva a namazané chleby. Po standardním průběhu cesty zbylo několik bolavých hlav. „Č….i, žádnej brufen vám nedám, sám budu mít málo, třeští mě hlava z vás.“

Zde první honoris causa organizátorovi akce Dáňovi. Při probuzení po krásné letní noci plné hvězd nás přivítalo nádherné okolí řeky Kupy. Ráno? Klasika. Chystačka v rytmu Divokého Billa.

Den první

003Kupa byla na rozpádlování skutečně dokonalá volba. Několik osvěžujících schodečků a okolní příroda, která evokovola otázku, kdyže se objeví sám Vinnetou. Některé z nás ke konci mírně rozladilo, že jsme se začali lehce potit při hojných olejnatých pasážích. Z vody prvního dne mi v hlavě utkvěl velmi častý, takřka kontinuální pohled na břicho pálavy a z vody čouhající hlavičky Vendy a Míry. Jejich „guma“ totiž vykazovala extrémní až nadpřirozenou schopnost rotovat okolo podélné osy s krokem 180°. Za zmínku stojí i jeden ekvilibristický kousek za naprosto neškodně vypadajícím schodkem, při němž krysa roku 2010, David, bojoval litě a poměrně dlouho o holý život zapřen pádlem o dno v koaxiálním spojení s místním, nejmenovaným válečkem. Domů nás přijelo 10, zřejmě beze ztrát. Celou etapu jsme zvládli překvapivě rychle, takže v brzké odpoledne jsme již prožívali gastroorgasmy při konzumaci Slůňova, již tradičně excelentního, gulášku. Zbyl i čas na opalovačku a krátké seznámení s místní faunou. Do Mírova neoprénu se totiž přišla zčuchat místní ještěrka velikosti polovarana a klobásky v kufru auta přišel ochutnat král Škorpion.

005006

Na spaní jsme se pak na dvě noci přesunuli k motelu Grand, kde jsme si dopřáli možnost teplé sprchy a posezení na bílé keramice beze strachu, že by naše exkrementy mohly sepnout spoušťový mechanismus zapomenuté nášlapné miny. Přesun jsme si museli zasloužit přejezdem přes trochu vetchý dřevěný most a několikakilometrovou anabázi prašnými cestami, které v těchto končinách soudě podle dopravního značení mají charakter oficiální komunikace. Večerní posezení spojené s grilováním Slůňou prefabrikovaných stejčků, bylo doplněno novinkou v oboru emisí CO2. Hulili jsme totiž šutry. Asi bych to měl trochu vysvětlit.

004To pár chytrých hlav kdesi ve světě nahradilo tabák kamenem mudrců, jenž napuštěn vzácným pižmem uvolňuje během katalyzace oxidací vzácnou esenci za absence nikotinu. Jenom Vendy se moc nepozdávalo, že pes musí býti zabit tak, aby za úplňku měsíce ve smrtelné křeči ze země kořen mandragóry vytrhl. No ještě, že jsme sebou měli Pepina.

Den druhý

007Jelikož během včerejška se nedostavila slibovaná adrenalinová hrůza v podobě sjezdu burácející Niagáry, rostlo i příjemné pnutí v našich nitrech očekávajíce, co přinese dnešní den. Pár důvěřivých jedinců, mě nevyjímaje, lehce rozladil Bábův vtip kousek před nástupem, který hrozil sjezdem, ze silnice patrného vodopádu, výšky již padlých dvojčat.Naštěstí jsme jeli jen okolo. Korana se chlubila desítkami schodků od několika centimetrů po zhruba metr. I druhý den lahodily našim zrakům krásné hory, hluboké tůně, průzračně čistá voda a pohoda.

010Noční obřad vymítání zlých duchů z neposlušné pálavy bohužel nebyl úspěšný a i tento den „gumáci“ plavali a plavali. Možná přestříknutím mozku adrenalinem, možná vypitím většího množství vody, se Míra duší transformoval na krokodýly obydlenou Zambezi. Odlomil trapně hliníkovou část pádla a celá skupina mu pomohla nahradit tento nevkusně urbanistický prvek výrazně ergonomičtější lískovou větví. Pro mě samotného bylo překvapením, že takto upravené pádlo přežilo bez ztráty hvězdičky i další dva dny.

Večer u motelu byl ne nepodobný tomu včerejšímu. Zde bych jen vyzdvihnul Slůňovy lingvistické schopnosti, neboť bez znalosti místního jazyka byl schopen vést dlouhé diskuse s domorodým chlapcem, kterého přilákala vůně pečícího se masa.

Den třetí

Třetímu dni dominovaly zejména dva body. Za prvé to byl nádherný vodopád. Ten, který nám Dáňa celou cestu sliboval, a na kterém si všichni užili skok do průzračné laguny z výšky, která pro nikoho z nás není až tak úplně obvyklá.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA011

OLYMPUS DIGITAL CAMERAZa druhé, a to se většině z nás zastavilo srdce, vzbudil Dáňovu pozornost zdánlivě neškodný schodek natolik, že se ho Dáňa odmítal pustit po dobu, která se v dané chvíli jevila jako věčnost. Dáňu jsme po chvíli přemluvili, ale kajak se držel zuby nehty další půlhodinu.

Cosi zvláštního se tento den stalo s pálavou, která nabyla doposud nespatřené stability. Domnívám se, že to bylo způsobeno tím, že se Vendy konečně naučila ovládat loď. To, že Míru na zadáku nahradil Tomáš, shledávám v této cause zcela nevýznamné 🙂

Den čtvrtý – poslední

OLYMPUS DIGITAL CAMERAÚterním vrcholem adrenalinu byl nesjízdný vodopád, ze kterého jsme se házeli. Zde moje maličkost zjistila, jak chutná rána xichtem kolmo o vodu a Pepin okusil, jak moc ztěžkne kajak po dopadu bez šprajdy. Všichni ostatní trapně bez čehokoliv, co by stálo za zmínku.

Celou cestopisnou bajku bych zakončil poslechem úvodní části ústřední melodie celého výletu, která nás provázela skutečně všudypřítomně – když nás přišel navštívit místní pes, při pohledu na pasoucí se ovce, při hulení šutrů, … Asociace se hrnuly skutečně bez zábran.

016

Epilog

Sluneční světlo prvního květnového úterý osvětlovalo cestu dvěma východním vozům, jejichž značky, barva, ba ani kontury nebyly skrzevá nánosy prachu a bláta k identifikaci. Všechny myslitelné plochy dříve lesklého laku halí těžko definovatelná malta. Čirost okének je zastřena žaludečními šťávami, zbytky těstovinových mašliček a kousky hovězího kryjí lesk odlehčené, aluminiové konstrukce střešních nosičů.

Chlapci, je mi ctí být členem takové elity 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *