Už se zde hodně dlouho neobjevilo nic z dílny “malých WorWaňů.” Naši chlapci se včera vrátili ze svého pěšího vandru z HB do Rakouska a byli tak plni dojmů, že jsem vnuknul Kubovi myšlenku, aby z toho sepsal reportáž. Doufám, že se nebudete zlobit, když ji sem lípnu…
Jak jsme šli do Rakouska
1. den, aneb krásná místa kousek za Havlíčkovým Brodem
Dne 10.7. 2023 jsme chtěli já, brácha David a kamarád Vojta vyrazit na cestu pěšky z Brodu do Rakouska. Původní plán byl sice jít na poutní cestu Blaník – Říp, ale poněvadž jsme neměli dost času, vymysleli jsme tuto náhradní variantu.
Bohužel Vojta den před odchodem dostal něco jako úžeh, a tak musel zůstat doma, ale řekl, že se připojí další den. David měl v plánu první nebo druhý den odjet domů, nicméně jsme vyrazili.
Dali jsme si takovou výzvu, která nakonec ani výzva nebyla. Řekli jsme si, že si vylosujeme částku peněz, za které si pak můžeme koupit potraviny a pití. Na internetu jsme našli generátor čísel a nastavili v něm rozpětí 20 až 350 korun. David si vylosoval 300 a já 220. S nákupem jsem byl brzo hotový a peněz mi zbylo hodně. Na bratra jsem čekal před obchodem alespoň 15 minut. Když konečně vylezl, vymlouval se na frontu a chlubil se, jak nakoupil levně a hodně věcí. Já utratil asi 120 Kč, on asi 170 Kč. Pak jsme si ukázali, co jsme pořídili. Já jsem měl 2 paštiky, 4 rohlíky, mramorovou bábovku a vodu, kdežto David měl chleba, česnekovou pomazánku, sýr, šunku, tortilly, papriku, salát, tatranky, sušenky Tuc, 2 vody a to je už snad všechno (prostě toho bylo dost oproti mně…).
Za chvíli jsme konečně vyšli na kopec nad Brodem a pokochali se výhledem. Pak jsme prošli Petrkovem a v Lípě jsme slízali zmrzlinu. Pak jsme minuli Dobrohostov a ocitli se u hezké kapličky Svaté Anny, vedle níž se nacházelo posezení. Sedli jsme si a snědli oběd. Vedle tekla studánka, ze které jsme si chtěli načerpat vodu, ale nebyli jsme si jistí, jestli je pitná. S tím nám ale poradila paní, která sem přijela se svým mužem, právě kvůli studánce. Dokonce nám řekla, že se z té studánky napil někdo slepý a najednou pak viděl. Napustili jsme si lahve vodou a vydali se dál. Prošli jsme vesničkou Úsobí, kde byl krásný zámek a kostel. Na kopci nad vsí stála zřícenina kaple Andělů strážných. Jakmile jsme chtěli odejít, začalo pršet, a tak jsme se schovali pod turistický přístřešek. Po chvíli déšť ustal, a tak jsme šli. Uslyšeli jsme hromy a rychle jsme z batohů vytahovali pláštěnky. Pak bouřka sílila. Viděli jsme i blesky, což bylo velmi znepokojující, vzhledem k tomu, že jsme byli na kopci. Když jsme přecházeli dálnici, déšť se pomalu uklidňoval. Sundali jsme pláštěnky a vykoupali se v Černém rybníce. Poté jsme ušli několik km a začali hledat místo k přespání. Objevili jsme jakousi hájovnu u rybníka, kde bylo zastřešené parkoviště, kde by se dalo dobře nocovat. Báli jsme se, že tam někdo v noci přijde, protože tam byly nasekané čerstvé hobliny a radši jsme šli hledat jiné nocoviště. Nakonec jsme postavili přístřešek na kraji lesa nedaleko od obce Jiřín. Domluvili jsme se s Vojtou, že zítra sem za námi přijde. Tento den jsme ušli asi 25 km.
2. den, aneb výstup na Javořici
Ráno jsme posnídali, sklidili plachtu, a pak přišel Vojta. A vykročili jsme směrem na první větší kopec tohoto dne jménem Čeřínek. Povídali jsme si a cesta nám rychle ubíhala. Prošli jsme obcemi Jiřín, Ježená a Mirošov a začali stoupat na Čeřínek. Chtěli jsme si zkrátit cestu přes pole, což se nám nepovedlo a spíš jsme si ji prodloužili. 761 m.n.m. vysoký vrch jsme zdolali snadno a klesali jsme do vsi Dolní Cerekev, kde jsme si chtěli dát oběd. Jelikož obě místní hospody byly zavřené, nakoupili jsme něco v tamější Večerce. Oběd jsme si vychutnali na kládách za obcí. Pak jsme se promotali polními cestami a mihli jsme se vesnicemi Buková a Čenkov, za kterým byl krásný lom, ve kterém jsme se vykoupali. Po dostatečném vycachtání jsme se vrátili na cestu. Bylo hrozné vedro a začali jsme používat termín: žůžo labůžo (je to jakési citoslovce, vyjadřující pocit při vstoupení do stínu z totálního horka). Zastavili jsme a odpočinuli si u lesního samoobslužného baru Kratizna. Zde si Vojta poprvé začal stěžovat na puchýře, které se mu vytvořily zřejmě díky jeho botám určeným spíše na zimu než na třicetistupňové horko. Navštívili jsme hrad Roštejn a začali stoupat po dlouhé rovné cestě na Javořici. Cestou jsme ještě vyšplhali na Míchovu skálu, kde jsme povečeřeli. Přístřešek pod vrcholem nejvyšší hory Vysočiny, ve kterém jsme chtěli přespat, byl celkem „naprd“. Bylo v něm hrozné teplo, protože neměl okna. A tak jsme vyšplhali ještě poslední 2 km na Javořici, kde se nacházel luxusní sroubek volně přístupný pro turisty. Uvnitř byl stolek s lavicemi a nahoře půda, kde se dalo spát. Chvíli jsme ještě klábosili na terase, Vojta si léčil puchýře a pak jsme šli spát. Byl to náročný den, protože jsme ušli asi 37 km.
3. den, aneb kraj pod Javořicí, Vojta a jeho puchýře
Kvůli Vojtovým mozolům na nohou, jsme se domluvili, že dneska si dáme trochu odpočinkový den. Sbalili jsme spacáky a karimatky a vykročili jsme vzhůru ke studánce, kde jsme si chtěli natočit vodu. S těžšími batohy jsme kráčeli směrem k městečku Studená, v němž jsme si chtěli dopřát oběd a dokoupit zásoby na další dny. Vojta si též chtěl koupit nějaké prostředky v lékárně a pantofle, které by mu pomohly na jeho puchýře (ano slovo puchýře, se zde vyskytne ještě mnohokrát, pokusil jsem se vyhledat synonymum, a tak možná ještě použiju slova pryskýře či mozoly).
Mezitím co Vojta sháněl něco, co by mu pomohlo od bolesti, já a Davča jsme nakoupili v Coopu a koukli jsme se po nějaké restauraci. Našli jsme hospodu u Šebestů. Bylo to příjemné dát si po dvou dnech, kdy jsme jedli jen pečivo s paštikou, teplé jídlo. Všichni jsme měli knedlo vepřo zelo za 135 Kč a kofolu. Poté si Vojta pořídil lehké vzdušné tenisky asi jen za 150 Kč. Za městem začala operace. Vydezinfikoval si své pryskýře a nalepil na ně speciální náplasti, které si zakoupil v lékárně. Pak si nohy obmotal obvazy a vytvořil si jakési onuce. Nazul se do svých nových bot, které ale byly o číslo menší, než je jeho normální velikost. Ušli jsme asi 300 metrů a hned jsme zase zastavovali. Vojtu tlačily jeho tenisky a onuce. Sundal obinadla, vzal kudlu a uřízl z bot plast u kotníku. Poté jsme došli až ke studánce, kde jsme se opláchli a Vojta si zase vzal svoje staré boty. Šli jsme strašlivě pomalu a on začal přemýšlet, že nás opustí a naskočí v nejbližší vesnici na autobus. Pod vrcholem Hradisko jsem vzal dva klacky dal je Vojtovi a řekl jsem, že jsou to trekové hole. Vojta si je ochotně vzal a asi se mu s nimi šlo lépe, alespoň zrychlil. Na Hradisku byla krásná skála, kde jsme se pokochali výhledem. Dohodli jsme se, že Vojta zítra odjede a já a David to zkrátíme a taky pojedeme zítra domů.
Prošli jsme pomalu několika vesnicemi a narazili na příjemné překvapení v podobě občerstvení Pod Maršovskou třešní. Dali jsme si domácí levandulovou limonádu. Paní za barem se ptala, kam jdeme, a když jsme řekli, že do Rakouska, docela se divila a nabídla nám přespání u ní na zahradě. Bohužel jsme museli odmítnout, protože bychom to zítra měli moc daleko.
Za vesnicí Suchdol jsme sháněli místo na spaní. Vojta začal strašit, že slyšel zavytí, a že to byl vlk! Kupodivu byl v klidu, což se nedalo říct o mně a Davčovi. Nakonec jsme se uklidnili a zalehli na louce před lesem. Nepříjemným překvapením byly nálety křídlatých mravenců. Tenhle den jsme se docela flákali a ušli jsme jen 23 km, ale musí se uznat, že s puchýři na nohou o velikosti desetikoruny to byl olympijský výkon.
4. den, aneb Česká Kanada a kousek Rakouska
Ráno jsme zbořili přístřešek a uklidili spacáky a karimatky a podívali jsme se na východ slunce. Doprovodili jsme Vojtu na autobus do vesnice Mosty a rozloučili se s ním. Chudák, tahle cesta fakt nechtěla, aby na ní šel, nejdřív úžeh a teď puchýře. Dál jsme šli sami s bráchou.
Česká Kanada se nám opravdu líbila až na všudypřítomné asfaltky, z kterých nás začaly brzo bolet nohy. Cestou na Landštejn jsme viděli kámen jménem Ďáblův chléb a bizony (neběhali volně, byli v ohradě). Na majestátním Landštejně jsme se občerstvili předraženým nealkoholickým pivem a seběhli dolů do Starého města pod Landštejnem, v němž jsme si koupili zmrzlinu a pití. Pak jsme se vydali na trojmezí Čechy, Morava a hlavně Rakousko!!! Když jsme tam přišli dostal jsem takový krásný pocit, že jsme něco opravdu zvládli. Davidovi to v tu chvíli asi nedošlo, ale myslím si, že zpětně je taky rád, že to dokázal a nevzdal to hned po prvním dni. Dali jsme si tam oběd a pak jsme šli ještě kousek Českou republikou. Před vstupem do Rakouska jsme si ještě na chvíli odpočinuli a pak do něj vkročili. Čekala nás první a jediná malá vesnička, kterou jsme v Rakousku měli projít. Jmenovala se Reinolz. Všude byly jen asfaltové cesty a nás už bolely nohy, přeci jen jsme dnes měli za sebou už asi 30 km. Bylo šílené horko, ale naštěstí jsme za chvíli zalezli do údolí s cyklostezkou. Pak jsme se zase vrátili do Česka a naskytl se nám pohled na Slavonice, ze kterých jsme měli jet domů vlakem. Sedli jsme si na náměstí, vypili ledové tříště a čekali. Únava byla velká, poněvadž jsme ušli skoro 40 km. Celý tento vandr byl dlouhý skoro 130 km. Domů jsme dojeli v pořádku.
Jen je mi líto Vojty, který si to přes bolest asi neužil tak jako já s bráchou, ale až si pořídí nové lepší boty, možná vyrazíme třeba na druhou stranu do Polska.
Kdyby vás to zajímalo, tudy jsme šli:
Jedna reakce na Jak jsme šli do Rakouska