Salza a Mur na podzim 2006

Cesta do Rakouska se plánovala už docela dlouho. Jenom se do poslední chvíle nevědělo, kdy to vlastně bude. Nakonec termín odjezdu padl na předposlední zářijový víkend. Všichni jsme počítali s tím, že ve stejné době pojedeme Hamerák, ale Bezi nás přesvědčil, že by to byla blbost. Kupodivu(!) měl pravdu…

Sraz máme v pátek 22.9. večer u naší garáže. Jedu rovnou z práce a cestou nabírám Karlika s kajakem. Nějak máme problém přidělat ho na střechu a na kruháku na Kokoříně ho málem ztrácíme. Za garáží už čekají Bezi a Mates. Chvíli po nás přijíždí Bába a začínáme řešit, kterým autem vlastně pojedem. Trochu brzo na to, že se už pomalu šeří a nás čeká cesta do Alp. Zkoušíme se narvat do Bábovy Fabie a zjišťujem, že jeden maník přebývá. Takže volba nakonec padá na našeho Scénika. Já jsem vcelku rád už jenom kvůli tomu, že si nemusím nadávat, že jsem zahrádku za tři a půl papíru kupoval jenom kvůli tomu, abych minulej týden vezl Karlosovi kajak na Teplou. Navíc si my tři vzadu můžem dovolit dokonce hejbat rukama a nohama, na což jsme si ve Fabii netroufali ani pomyslet… Chaoticky přenášíme věci a lodě z hromady na hromadu a když se nám konečně povede všechno dostat do auta a zabouchnout za tím dveře, jsou Karlos s Bábou už jak pumy a Hypernova, kde jsme chtěli nakoupit zásoby má dávno zavříno. Míříme tedy do Jihlavy, kde je nonstop otevřené Tesco. Tam děláme pořádnou ostudu – Bába přehazuje prodavačce zboží na pásu, až chudák holka neví, co už nám namarkovala a co ne. Ve finále ještě Bábovi diktuje svoje telefonní číslo…

Pak už míříme na Znojmo, kde naposled dobíráme benzín a už jsme v Rakousku. Mates řídí a my ostatní dopředu zapíjíme zdar výpravy (pozn.: Do obou tajných schránek v podlaze Scénika se vejde až 26 plechovek piva(!)). Po dálnicích cesta odsejpá, ale jak se zakousneme do Alp, plně naložený renaultík citelně ztrácí dech. Do kempu v Palfau dorážíme kolem čtvrté hodiny ranní a lehce potrkáni Velkopopovickým kozlem vypadáváme z auta rovnou na zem a usínáme přímo pod hvězdama. Ráno se budíme s lehkou kocovinkou a totálně mokrýma spacákama pod stromem, z kterýho celou noc kapala voda. Bezimu se rozpadají brejle, proto předvádí u správcové kempu hvězdnou hereckou etudku, kdy k sobě „jako“ lepí dva popelníky a pak je s vytřeštěnýma očima a děsivým hekáním zase trhá od sebe tak dlouho, dokud chudák správcová nepochopí, že netrpí epilepsií, ale že shání lepidlo… Uprostřed parkoviště provázeni udivenými pohledy turistů sušíme mokré věci a vaříme kafe. V rámci úspor máme s sebou jen Matesův zcela nový nevyzkoušený vařič a tak nám na chvíli lehce zatrne, když mírně šokováni a z uctivé vzdálenosti sledujem, kterak z něho na všechny strany chlejstá šedočerná smradlavá břečka. Nakonec si ale dává přece jenom říct a kafe nám uvaří…

Po snídani skáčem do auta a frčíme údolím Salzy nahoru do Wildalpenu. Tam nasedáme do lodí a seznamujem se s první peřejí. Salza je za stavu 139 cm ve Wildalpenu rychlá, čistá a zatraceně studená. Jedeme dolů nádhernou krajinou, občas stavíme na cigáro a my s Bábou poměrně často vyléváme Pálavu, která v cákajících peřejkách ráda nabírá vodu. Ne nějak moc, ale voda je tak studená, že nás moc nebaví v ní klečet. Občas přijde složitější místo, ale zatím žádnej velkej běs. V jedné peřejce předvádíme s Bábou vtipné kejkle zakončené famózními hodinami. Zaplaťpánbu jsme ale dopadli líp než dva maníci co jeli po nás a skončili s Orinokem omotaným kolem šutru, ze kterýho ho nemohli dostat…

O nějakou chvíli později následuje Kájova první práskačka a pak lovení flotily potopených pálav. Matýsek si taky vesele zaplavává – nalepil se s kajakem na takovou menší skalku… Kája plaval ještě dvakrát, nás s Bábou chtěl jeden válec i s lodí vyždímat, ale ustáli jsme to. Bezi samozřejmě projížděl všechno s nonšalantní grácií lehce povýšen nad tak jednoduchou vodu.

Do Palfau dorážíme docela pozdě odpoledne a ne zrovna zrovna svěží. Mates jede stopem pro auto, my se dáváme do kupy. Balíme se a už za tmy vyrážíme na Mur. Mělo by to být asi 150 kiláků přes Alpy. Cesta nás vede nejdřív údolíma, ale pak se najednou stočí přímo do kopce. Řvoucí auto se s náma na jedničku drásá serpentýnama do krpálu, kterej končí až v sedle Sölkpass 1790 metrů nad mořem. Auto má dost a Kája s Bábou taky (jsou jak dogy). Mě a Matesa vyhání Bezi ven, že si to musí vyfotit. Z každé strany silnice dvouapůltisícová hora, vichr jako blázen a horko těžko pět stupňů nad nulou. Klepem se s Matesem u cedule s nadmořskou výškou a Bezi zápasí se záludnostma foťáku. Když nás konečně pouští zpátky do auta, mám už křeč v čelisti a nemůžu mluvit. Cesta dolů je snad ještě hustší než nahoru, brzdy žhnou, vobložení smrdí a na silnici chrápou krávy. Stavíme v údolí u nějakýho hřbitova, brzdy mají dost a my taky. Smradu jak v Cařihradu (z brzd i z Karlose s Bábou). Do kempu v Tamswegu dorážíme až po půlnoci. Mates chce vařit čaj s rumem, ale my nespolečensky a nevděčně tuhnem hned vedle auta.

Ráno se budíme v kempíku plném přepychových karavanů a jedem si s Bezim a Bábou prohlídnout řeku. To co teče kolem kempu ale po chvíli mizí v náhonu pily… Že bych se mermomocí musel s Pálavou projíždět po katru, to teda snad ani ne… Popojíždíme o kus dál a tam je už řeka zase v pořádku. Na vodočtu u mostu v Tamswegu zjišťujem stav 85 cm.Krajina je úplně jiná než včera – mnohem širší údolí, po břehu vede úzkokolejka, na kopcích domečky, kostelíky a krávy. Jinak řeka z dálky vypadá jako trochu delší Stvořidla. V Madlingu nacházíme místo popsané na internetu – vysoký kamenný jez, dole pod ním zatáčka (sakra hodně prudká zatáčka) do leva a pod ní takovej šutrovej asi něco přes metr vysokej práh, kterej se bohužel nechá jet jenom na jednom místě a to přesně na druhý straně řeky, než kam člověka ta zatáčka vyplivla. Chvíli nad tím debatujem a pak frčíme zpátky za klukama. Ti leží v kempu na trávě a okolo sedí rodinky u stolečků a pijou kafíčko. Rozděláváme vařič a opékáme špek. Pak balíme a vyrážíme za město.

Auto necháváme u silnice a lodě táhnem pár set metrů po louce a přes železniční násep dolů k řece. Řeka je široká, studená a má tah jako kráva. Mácháme se ve vodě, skáčem do lodí a vyrážíme. Mur je mělčí než Salza, ale je rychlejší a má větší vlny. Než se nadějem, jsme u jezu v Madlingu. Chvíli se dohadujem, kudy to jet, pak nám to Bezi najede a loď po lodi fičíme dolů, kde zastavujem na mělčině, dáváme cigárko a fotíme se. Následuje obávaná prasárna, kterou jsme omrkli už ráno. Mates s Kájou to ještě neviděli, tak jsou pěkně nervózní. Brzdíme v lagunce o pár metrů výš a lezeme na skalku, abychom si to pořádně prohlídli.

Bezi nám opět bez jakýchkoli problémů najíždí cestu. Pak jedu já s Bábou. Moc brzo se otáčíme špičkou po proudu a hned nás to strhává zadkem ke skále až z toho začínáme být dost nervózní. Makáme jak fretky a na poslední chvíli nás nakopne ten správnej proud, kterej nás hodí až na druhou stranu řeky. Vývařištěm projíždíme s úlevou a za hurónského řevu. Fakt nervák – Bába si musí dokonce rozepnout vestu, aby se mu prej vešlo srdce do hrudníku… Další jede Mates. Najíždí blbě do proudu a práská se ještě před schodem, což vypadá dost divoce. Kluci loví házečku a já skáču do lodě a jedu pro něj. Vyplave ale jenom kajak. Mates se někde chytil skály a vylezl na ní. Kajak stojí dnem vzhůru a plnej vody na rozhraní dvou proudů a musím pro něj dojet. Přitom vidím nahoře Káju, jak kouká dost nejistě chvíli na kajak a chvíli na vlny dole. Pak si ale dodává odvahy a místem bez sebemenšího zaváhání projíždí. Sedíme na skále, dáváme se do kupy, pijem kozla a Mates hledá ztracený morál. Asi po půl hodině jedem dál. O tři kiláky dál je podle kilometráže místo 3+, které jsme neviděli, tak jsme zvědaví, co to bude. Jedem už dost dlouho a pořád nic, až se dohadujem, že jsme si toho asi nějak nevšimli.

Protože nás začíná tlačit čas návratu, rozhodujem se, že někde blízko silnice vylezem. Parkujem kousek před mostem v jedný vesnici a když vylezem na břeh, slyšíme hukot a zjišťujem, že to místo, co jsme hledali začíná asi 50 metrů od nás. Dlouhá zatáčka s velkým spádem a pěknejma válcema zařízlá hluboko do skály. A je rozhodnuto. Lodě znova na vodu a jedem. Všichni najíždíme dobrou stopu, takže není problém (když teda nebudu mluvit o tom, že mi hned pod mostem vlítla mucha do oka a Bábovi do pusy, takže jsme celou peřej projeli já skoro poslepu a Bába se u toho ještě dusil…). Potíž je v tom, že teď se zase nemůžem dostat k silnici, tak jedem dál a hledáme co nejlepší místo k vylodění. Silnice ale mizí úplně a jak tak po ní čučíme, najednou zjišťujem, že jsme uprostřed docela výživný peřeje. Dobrý překvápko!

Asi o dva kiláky dál dojíždíme k vesnici Predlitz, kde je most a tak lezem na břeh. Bába se převlíká a stopem jede pro auto. My se sluníme na mostě a pak jdem na pivo a polívku do hospody. Než si stačíme pořádně sednout, je tady klikař Bába s autem. Chytl hned první stop a byl zpátky během dvaceti minut. Dáváme si polívku a pak pakujem věci do auta a vyrážíme těsně před šestou. Jen se dá auto do pohybu, hned zas s Bábou nutíme Matesa, aby zastavil, protože na zadních sedadlech je smrad jak na pánskejch záchodkách. Jdeme po čuchu a zjišťujem, že to jsou Kájovy botičky, do kterjch si celej víkend ve vodě ulevoval a pak nám je vrazil v igelitovým pytli rovnou za hlavu. Jdou do vyhnanství do kajaku na střeše. Fičíme Alpama a padá na nás únava. Kája si dokonce plete krávy s koňma. Sjíždíme z Alp a míříme na Linz. Zjišťujem, že za hranice nedojedem.

Jak na potvoru nikde žádná benzínka. První objevujem až v posledním městečku před hranicema, ale je zavřená. Druhá taky, ale je tam samoobslužnej stojan na prachy. Lámu si hlavu s překladem návodu k použití a ty hovada se mi smějou. Urážím se a lezu do auta. O padesát metrů dál je nonstop Shellka. Mazec… Mates do ní zajíždí vobráceně a to už nezvládáme. Řežeme se v autě jak koně. Machrovsky nabíráme benzín za 5 euro a jedem na hranice. Holce v budlině na přechodu se nějak nepozdává Mates. Má v pasu fotku z patnácti let. Chce ještě občanku. Tam zas Mates vypadá jak o deset let starší brácha Usámy bin Ládina, takže si moc nepolepší. My ostatní se už nemůžem smíchy udržet, takže nad náma nakonec mávne rukou a pustí nás do Čech. Za hranicema dobíráme benzín a po hrbolatých českých silničkách jedem pomalu na Brod. Totálně hotoví dojíždíme asi ve dvě ráno…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *