WorWaní v Novohradských horách

V posledních prosluněných zářijových dnech léta Páně 2023 si naše WorWaní partička po dvouleté odmlce naplánovala opět vyšlápnout na delší pěší vandr. Cestovatelská ikona, mistr Slůňa, jsa si vědom našich věkem stále se snižujících fyzických limitů, navrhnul čtyřdenní přechod Novohradských hor v celkové délce lehce přes 80 kilometrů. Drobným protestům některých zúčastněných – ve stylu jakože „nemají pořádné boty,“ nebo „že přece slíbili Militantovi, že pojedeme na vodu,“ jsme nedopřáli sluchu a vesměs se na výpravu dost těšili. A tak jsme ve středu 27.9. v podvečer vyrazili vlakem až do dalekých Českých Velenic.

Ještě dřív, než lokálka opustila nádraží, měli všichni v duchu hesla „Hlad je jen převlečená žízeň“ v ruce rozbalenou svačinu. V Jihlavě jsme pak halasně a ještě svěžím krokem vyskákali na perón a potkali se tu s Jitkou Krupičkovic, která měla namířeno do Budějic. Přidala se a společně s námi se teleportovala až do Veselí nad Lužnicí, kde jsme ji zanechali v prázdném kupé a sprintem stíhali rychlík Silva Nortica, který už se pomalu rozjížděl z vedlejšího nástupiště. Kupodivu se nám všem podařilo v pořádku nastoupit a po další, celkem vydatné svačině, se probrat ve Velenicích.

Tady nás Honzík nakomandoval do své oblíbené asijské restaurace. Jídlo vynikající, Plzeň samozřejmě taky. Po zavíračce jsme husím pochodem vyšlápli k místnímu turistickému přístřešku, že zde přespíme a počkáme na Karlose, který dorazí až ráno. Turistický přístřešek zde mají pěkný, situovaný cca 8,5 metru od zdi hřbitova, takže jsme po pár doušcích rumu uléhali za stříbrošedého úplňkového měsíčního svitu při pohledu na přečnívající siluety omšelých náhrobků a křížů a těšili se na nepochybně optimistické sny.

Ráno jsme se kupodivu vzbudili všichni relativně normální a ani Bábe neměl vlasy šedivější než předchozího večera. Den jsme zahájili hromadnou ochutnávkou Míšova speciálního Adventure menu. Skoro každý si hrábl lžicí a skoro každému to chutnalo jako něco jiného. Překvapivě nikdo netipoval míchaná vejce se sýrem a slaninou, která to podle nápisu na pytlíku měla být. Mezitím se ozval Karlos z vlaku někde mezi Táborem a Velenicemi a nutil nás, abychom na něj počkali v městečku v hospodě. Nikomu se nechtělo, což ho převelice zklamalo a začal nás vydírat tím, že do ní stejně půjde, třeba i sám. Moc jsme mu nevěřili, ale ten holomek to fakt udělal. Když konečně se slovy: „Ty vole, ty Velenice jsou taky dobrý předměstí Hanoje“ dorazil, táhlo pomalu na jedenáctou hodinu.

Rozloučili jsme se s pánem, který na nás vykukoval z brány hřbitova a litoval nás slovy: „Dete pěšky, jo? Ty vole, tak to je fakt nepříjemný,“ nahodili batohy a vyrazili. První část cesty vedoucí rovným průsekem podél státní hranice byla sice trochu nezáživná, ale všichni měli ještě plno elánu. Bábe nás navíc popoháněl lahví rumu. Vyhlížel si osamělé kusy, takže nikdo nechtěl zůstávat příliš pozadu a padnout mu do spárů. Když jsme se vymotali z lesů, bylo už brzké odpoledne. Před námi se objevil bývalý hraniční přechod a cedule na něm hlásala: „Penzion Stará celnice, skanzen železné opony.“ Slečna v okýnku hned ochotně roztáčela piva. To se nám tuze líbilo a na pěknou chvíli jsme tady zakotvili. Když jsme uhasili nejhorší žízeň, vyšlápli jsme lesem na Nové Hrady. Cestou jsme potkali parádní mlýn. V přístřešcích okolo stála hromada historických traktorů a ve dvoře točili vlastní pivo. Nedalo se nic dělat, i to bylo potřeba ochutnat…

Do Nových Hradů už to naštěstí nebylo moc daleko. Prošli jsme městečko, omrkli místní hrad a spustili se z kopce dolů do Terčina údolí, kde mělo být nouzové nocležiště. To se ale tvářilo dost nehostinně a blízká restaurace byla stejně zavřená, takže jsme se usnesli, že dojdeme ještě dál a někde něco najdeme. Už za šera jsme narazili na značně hogofogo zařízení, něco mezi lázněmi a panským letohrádkem, kde ale vařili vynikající jídlo. Pak, už za úplné tmy, následovala klopýtačka přes kořeny temným lesem okolo zříceniny Modrého domu, až jsme se dotrmáceli na břeh jakéhosi rybníčka. Přes louku sem probleskovalo pár světýlek a štěkali psi. Ve tmě za stromy byla tušit tvrz Cuknštejn a nám se tady tuze zalíbilo. Chvilku jsme ještě poklábosili a pak se zavrtali do spacáků. V noci opět zářil obrovský měsíc, houkaly sovy, a zarostlý rybníček v tom svitu stříbromodře světélkoval…

Ráno se všichni vzbudili poměrně pozdě a ve vynikající náladě. Mezi větvemi po nás pojukávalo sluníčko a docela už i hřálo. Posnídali jsme na břehu a zvolna vyrazili na cestu. Pomalinku se objevily první problémy – Karlosovi naskákaly na chodidlech puchýře a Pafkovi se nad kotníky udělaly svědící červené fleky. Zatím to ale oba zvládali v pohodě. Prošli jsme kolem Cuknštejna, chvíli mašírovali po silnici a za občasného nervózního pošilhávání po strmé siluetě bezmála tisícimetrové Monte Bů (Kraví hory), nejvyššího vrcholu dnešního pochodu, jsme po několika málo kilometrech napochodovali do městečka Horní Stropnice. Tady jsme přímo na náměstí narazili na hospodu, která se do slova a do písmene zapomněla na konci minulého století. Lokál nacucaný pachem kouře a zvětralého piva, v koutě na lavici otřískaná harmonika, štamgast popelavé tváře s šátkem na hlavě, který evidentně večer zapomněl jít domů a postarší vrchní s podezíravým pohledem. Ten mu ale zněžněl ve chvíli, kdy jsme zmermomocnili tu harmoniku a začali vyhrávat a prozpěvovat. Nakonec jsme zde strávili několik hodně příjemných hodin, výborně a levně se najedli a když jsme se loučili, vrchní nám pohnutým hlasem dojatě děkoval.

Teď bylo potřeba do toho šlápnout, protože na Žofín, kam jsme měli namířeno, to bylo ještě minimálně 16 – 17 kilometrů. Bohužel, Horní Stropnice ještě nevydala všechny své trumfy, a po zhruba 450 metrech nám do cesty postavila plovárnu. Většina výpravy zajásala a naskákala do vody a vyklubalo se z toho samozřejmě i další pivo. Když jsme nakonec to ďáblovo městečko opouštěli, slunce už se zvolna blížilo k polovině svojí dráhy na odpoledním nebi a my stáli teprve na úpatí Monte Bů. Několik kilometrů před námi se ve svahu zdvihaly věže poutního kostela v Dobré Vodě a vysoko nad nimi se rýsoval křivolaký, šedozelený vrcholek hory. Když jsme konečně došli ke kostelu, Karlosovy nohy se nejevily být v úplně nejlepší kondici. Rozhodl se, že si dáchne v kiosku a vyrazí za námi společně s Bábou, který ho nemínil opustit, pomaleji, cestou okolo hory.

Na samotný vrcholek s rozhlednou jsme nakonec vylezli jen čtyři – já, Slůňa, Miras a Pafka. Honzík s Míšou se smekli boční cestou zpátky k silnici, kde jsme se pak potkali. Bába s Kájou po telefonu hlásili, že někde narazili na jakousi gardenparty a že se tam chvíli zdrží. My se octli v mělkém horském údolí s malými osadami a samotami ve stráních. Všude jen samé pastviny. Světlo na prahu zlaté hodinky změklo, rozzářilo okna domků a vršky kopců a my šlapali po úzké silničce směrem k Žofínskému pralesu. Už za šera jsme procházeli vesničkou, kde si u jednoho domku skupina lidí opékala buřty a volala na nás, jestli nám dva kousci nechybí. A pak to prasklo. To byla totiž ta gardenparty, o které mluvili Bába s Karlosem. Jen jsme na Dobré Vodě zmizeli v lese, vnutili se někomu do auta a nechali se dovézt až sem. Srábci…

K restauraci na Žofíně jsme docházeli v duchu tradice potmě a už zdálky slyšeli, jak se údolím nese Karlosovo charakteristické „Vole, vole.“ Chlapci byli trošku zaskočeni tím, že už o nich víme a žádné překvapení se tedy nekoná, ale nějak to skousli. Paní vrchní nám v takhle pozdní hodinu nabídla k jídlu už jen tlačenku s cibulí. Navíc na noc hlásili déšť, tak jsme to zde příliš neprotahovali a brzy vyrazili do temného lesa plného jeleního troubení hledat turistický přístřešek, který jsme si ráno vyhlédli v mapě. K našemu překvapení se z něj vyklubala zamčená chatka s verandičkou tak pro dva lidi. Tu si zabrali Bába s Karlosem, protože, jak tvrdili, neměli žádnou celtu na sebe. Slůňa s Honzíkem postavili přístřešky, my ostatní polehali kde to šlo, nachystali plachty na přehození spacáků a zalehli.

Uprostřed noci mě vzbudil déšť. Zamotal jsem se do plachty a chtěl spát dál, leč zjistil jsem, že přímo ke mně přilehl medvěd brtník a s hlavou zvrácenou k nebi chrápe až se domek otřásá. Po chvilce zoufalství jsem tedy sbalil svých pět švestek a pohodil se někam opodál do borůvek, aby se mi zde až do rána během následujících několika mikrospánků zdály neuvěřitelně zmatené sny. Ráno pak kluci vyprávěli, že ještě před deštěm nás objíždělo nějaké auto, z několika stran na nás svítilo a po nějaké chvíli nakonec zase odjelo. Záhada.

Proti včerejšku se dost ochladilo, foukalo a nebe bylo zatažené. Posnídali jsme a vyšlápli na cestu, kterou jsme nakonec po včerejší dohodě upravili a zkrátili. Válečná zranění jsou holt válečná zranění. Severní větev Stezky Českem koneckonců taky nevypadala až tak zle. Místo panenské divočiny nabízela také několik historických a kulturních zajímavostí, což znělo poměrně lákavě. Vymotali jsme se z lesů a pastvinami došli do jakési vesničky. Ta vypadala jak po vymření. Nikde ani živáčka. Chvíli jsme poseděli u zavřeného obchodu, kluci si zalepili puchýře a pak jsme po silnici vyrazili na kopec nad vsí. Jen jsme vyšli z lesa, ocitli jsme se na pláni plné stanů, lidí a koní. Konaly se tu vytrvalostní závody. V nejbližším stanu byl výčep a spousta jídla. Pro utrmácené poutníky hotové požehnání. Protože bylo potřeba dosušit plachty a spacáky, usadili jsme se zde na pár piv. Pak jsme mašírovali lesy dál a dál, klukům se zvětšovaly puchýře, ale nebylo kde zastavit. Do toho se znova spustil déšť, takže nálada chvílemi nebyla úplně na výši. Náhle se přímo uprostřed lesa vyloupla cedule „Penzion Jelení vyhlídka, zvěřinová kuchyně.“ Bylo to jen pár stovek metrů. Jak na zavolanou. Mezitím se začalo umoudřovat počasí a tak, když jsme s plnými bříšky a značně prořídlými peněženkami odcházeli (nikde v Novohradských horách se nedá platit kartou, bo tam néni signál), smálo už se na nás zase sluníčko.

Toho dne jsme chtěli dojít ke tvrzi v Tiché a někde poblíž se uložit. Jenomže všude okolo cesty byly pastviny a elektrické ohradníky. Na místo jsme došli už za šera, kiosek byl zavřený, nikde ani noha a s placem ke spaní to bylo prostě na draka. Stavba sama každopádně vypadala parádně. Moc nechybělo a byla by z ní jen hromada kamení. V roce 1978 ji totiž pohraničníci zkoušeli vyhodit do povětří. Na tříapůlmetrových kamenných zdech si ale naštěstí vylámali zuby. Jediná stavba svého druhu v Čechách! To člověk fakt nepochopí…

Rozhodli jsme se, že zkusíme ještě následující vesničku, Svatý Kámen. Tam měla být podle mapy hospoda a doufali jsme, že někde poblíž půjde zalehnout. Podél cesty byly pořád samé ohradníky, krávy, nebo hustý les zarostlý křovím. Za tmy jsme došli do vsi a zjistili, že nikde není ani živáčka. Sedli jsme si do přístřešku u kostela a radili se, co dál. Karlos tvrdil, že už toho moc neujde. Nakonec Pafka zazvonil u jednoho domečku s rozsvíceným oknem a paní, která vykoukla, ho ujistila, že když si poleháme na loučku pod kostelem, nikdo na nás strážníky volat nebude. Takže jsme povečeřeli, poházeli se kolem kaple s léčivým pramenem a proklínajíce intenzivní letecké poplachy, které spouštěl místní kostel každou celou hodinu, zde strávili jinak celkem příjemnou noc.

Po probuzení jsme teprve pořádně zjistili, na jakém místě jsme spali. Na skalnatém návršíčku zde původně stál veliký, uprostřed puklý kámen. Na něm se měla zjevovat Panna Maria. Proto nad kamenem postavili kapli a později i mohutný poutní kostel. Další kaple byla o něco níž ve svahu a zastřešovala léčivý pramen, který zde vyvěral. Fungoval zde i malý klášter klarisek. Před 1. světovou válkou se uvádělo, že jde o třetí nejnavštěvovanější poutní místo jižních Čech. Po Mnichovské dohodě připadl Svatý kámen Němcům. Místní nacisti zde v roce 1944 zavraždili amerického letce, který sem seskočil při havárii bombardéru. Po roce 1948 bylo pak poutní místo zcela zničeno, byla zde postavena kasárna, věž sloužila pohraničníkům za hlásku, v chrámu se sušilo obilí a skladovala hnojiva a v kapli byly ustájeny ovce. Klášter a další budovy byly zbořeny. Na druhé straně hranice, v Rakousku byla postavena v 80. letech téměř přesná replika kostela i s puklým kamenem. Po roce 1989 byla budova kostela za přispění Němců a Rakušáků obnovena, z interiérů se však nedochovalo vůbec nic. Kouzelné místo a neuvěřitelně smutná historie.

My si pobalili věci a pomalu se vydali na posledních pár kilometrů k Dolnímu Dvořišti. Z nedaleké vesničky Rybník nám v 11.00 odjížděl vlak, který jsme chtěli stihnout. Na Dvořišti jsme si v otevřeném krámku nakoupili nějakou tu svačinu do vlaku a pak už vyšlápli poslední kilometr nahoru přes kopec k vlaku. A to byl, přátelé, konec našeho putování. Zase mě to s vámi bavilo. Díky, kamarádi!

Tudy jsme tak nějak zhruba šli:

https://mapy.cz/s/davosujadu

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *