Podzimní voda 2016 – aneb jak se jede na vodu bez vody, či na skok za hranice Rakous až do Tyrol (by Pafka) – WorWaní

S odstupem 14ti dnů bych v krátkosti zavzpomínal na to, co se událo během jednoho podzimního víkendu v termínu od 30.9.-2.10.2016. Plán co sklouznout byl neustále měněn, ale cíl byl od začátku stejný – být hlavně spolu, na vodě a přežít. Měnilo se za pochodu vlastně úplně vše. Smekám před Bóooďou (nové označení pro Daníkn-hajnekn-kamion), který už musí mít v jeho kebuli komplet všechna vodní řečiště v Rakousku i Německu (Čech, Slovenska, Chorvatska, Polska) – je divnej.

Z původní mega-účasti zůstalo zdravé torzo, které se napoho vešlo do dvou trabantů. Trabant s čistě rozlišovacím označením A vlastnil a kočíroval Pepin s navigátorem a guru personou zájezdu Bóďou a posádkou Barbucha, Já a Karlos (všichni aktivní padleři). Trabant B vlastněný Militantem toho času ve funkci navigátora, kočírovaný známou postavičkou ze Santa Krujz s funkcí starostovskou místních SDH Míšou kuličkou a s posádkou Dejf a bagáž (Míša a bagáž nepádlující).

Na černé prapory bylo to, že nám snad poprvé totálně vybouchl katering, avšak díky výčitkám svědomí Slůňa nezklamal alespoň v přípravě supr-guláša připraveného doslova k tepelné úpravě a konzumaci pro idioty (tímto Ti dík i za to instantní zahušťovadlo). Stejky obstaral Bóďa a povedly se mu… nikdo se neodvážil se přeptat z čeho vlastně vůbec jsou (zaslechl jsem zvěsti o případech výskytu potkanů u jeho kůči). Nákup všeho pak zajistila dvojka Bába-Kája, která při této činnosti zjistila, že oba dva mají vymetené účty, a tak usoudili, že jeden salám na celou výpravu bude stačit, jinak to dopadlo nakonec dobře. Avšak nemilé zjištění nastalo na samotném místě kuchtění… nemáme příborník, mističky, prostírání a ubrousky a vůbec i jiné serepetičky, na které jsme si již bohužel zvykli. Bylo opravdu divné až nepřirozené, že si vše musíme najednou dělat sami a není to připravené v době, kdy se vysoukáváme na břeh a z hydra… no snad příště bude líp.

Cestu lze popsat, že to byla klasika, tzn. vyjeli jsme opět pozdě, ale kupodivu se trabanti drželi pospolu. Konečně byl také stanoven cíl – kemp Campanula v Kolbnitz na výstupu horního úseku řeky Möll, která, jak se zdálo měla jako jediná v Rakousku ten víkend díky vypouštění z tamější elektrárny dostatek vody – a ostatní již bylo v rukou božích. Vím, že jsme jeli přes České Budějovice, kde by chtěl žít každý, tedy kromě mě a které všichni dali včetně lehce vyhrocené čůrpauzy. Kdo mohl, ten se nevyhýbal pravidelnému doplňování tekutin ve formě převážně vinné, já v rámci svého zdraví se držel plechovky pifka v míře né škodlivé a dále relaxoval spánkem, který mě všichni ostatní velice záviděli a prudili, protože jim to holt nešlo tak, jak mě. Tímto naznačuji, že mi sem tam něco ušlo, ale nebylo to vždy nic tak důležitého, aby vlastně stálo u toho být.

Nakonec jsme prý jeli úplně jinudy, než jsme měli. Po 100km strávených na dálnicích v Rakousích jsme si dokonce koupili i známku, v rámci mravenčení zadků a spacích manévrů jsme měnili pozice posádky trabantu A, co se dělo v Béčku nevím, ale dojeli jsme fpořádku na místo, dopili, popadali do spacáků a usnuli spánkem zaslouženým obklopeni Alpou a přikryti hvězdnou oblohou. Vzpomínám si, že mě bolelo pravé rameno, Bábu s Dáňou levé rameno a dle toho by pak Karla měly bolet zuby.

Budíček byl krásný a jistila to už 9h. Probuzení kousek od křišťálové vody, kterou ten den minimálně 2x sklouzneme (horní Möll z Obervellachu k přehradě v Kolbnitz, WW1-3) sluníčko šimralo do ksichtu a však překvapením bylo, že místo „GutnMorgn“ jsem uslyšel „DobréRánko“. Bohužel to nebylo tím, že má němčina je už tak bravurní, že pouze přepnu mód a je to, ale vysvětlením bylo, že tento krásný kempík je vlastněný Čechy, kteří tam právě ukončovali sezonu. Klasická rutina ve formě, snídaně, doplňování tekutin, toaleťáková štafeta, likvidace nočních hnízd, stavění technického stanu, ověření aktuálnosti dat (počasí, stav vody, místo nástupu/výstupu atd.) Ani jsme nemrkli a už jsme frčeli na nástupní místo.

Zde další rutina – povinné omrknutí do čehože jokože vůbec dem, kudy to asi tak pojedeme, jakže se na to jak se patří vohodit atd. (voda byla = jede se a po proudu, bylo teplo = bez rukavic a kulichů). Takže hydro převlíkačka, převoz trabantů, kompletace našich hraček to vše za stálé zábavy a humoru nám vlastním a jelikož bylo teplo, tak samozřejmě nelze zapomínat na doplňování tekutin. To vše nám zpestřily 4ři kobyly (dvě 4nohý a na nich dvě 2nohý) – tuším, že tou dobou probíhala výstava neopálených zadnic, takže jsme i zašprechtili. Pak tam bylo i nějaké nedorozumění, kdy pomatený militantní mužík zmateně pobíhal od kajaku ke kajaku lepící na ně nějaké nárychtunky pro kameru a nějak nešikovně si napíchnul dírkou v jeho ňůňánkovém tričku na Bábův znecitlivělej prstík vsunutý do neopren-rukavice, čím se dírka změnila v kráter a Militant v zuřící bestii… prostě holé nedorozumění… Kájovi nešla zapnout vesta a zipem to fakt nebylo – asi se mu vesta smrskla.

Pak jsme prostě vyrazili a bylo to žůžo. Byli jsme najednou jako jedno tělo, jedna duše… blablabla… Byli jsme tam poprvé, takže byla jako nepsaná povinnost dodržovat formace, takže najížděči (hazardéři či obětavci) frčeli na špici, uprostřed se držela nejistota (Ti, co čekali, co to udělá s těma prvníma s vidinou, že stihnou opustit vodu v případě, že bude průser a okecaj to pak výmluvou, že chtěli pomoct těm vepředu a zároveň taky těm vzadu v tom, aby tam do toho průseru nenapadali) a vzadu prostě jeli Ti, co tam jezdí vždycky, na které se čeká a kolikrát se ani nezjistí, že plavali. Ne, bylo to tak, jak to má být a každý si hlídal toho před sebou a za sebou. Pěkná voda, pěkná Alpa kolem, pěknej smrad z Milka krav (to musí být proces z toho vykouzlit mňam čoko), pěkné vlny a houpačky… takže to lze shrnout, že to bylo prostě pěkné… a trvalo to i s jednou pauzou kol 2 hodin.

Pro velký úspěch jsme se to rozhodli rovnou zfouknout ještě jednou, ale už jen tu dolní část – nejzajímavější úsek. Ošustili jsme sedadla igelitama jak při atomovém vejbuchu, skupina A vyrazila jako první s tím, že najde vhodné nástupní místo, což se té skupině moc nepovedlo. Když dorazila skupina B, tak skupina A již měla po opalovačce a záchraně Kárl-kajaku z kopřiv. Mohu říci, že někteří z nás si během čekání zvedli obtížnost daného úseku řeky i o dva stupně. Nástup do řeky byl většinou alpským stylem a šutry si tam užily své. Tentokrát to byla už jiná liga – najednou byla na řece banda individualistů, každý si dělal, co chtěl a užíval si to po svém… opět shrnuto slovem pěkné. Na závěr si někteří museli střihnout eskymáky, aby bylo vše, tak jak má být (aby jim to po souši chodilo). Jako další stupeň zchlazení jsme dostali od místních odjíždějících správců karton s nanuky – tímto i jim díky (i za to jedno zpřístupněné vecko, které pro nás nechali otevřené).

Nu a pak začala volná zábava spojená i s konzumací jídla. Pohádka o guláši by mohla znít asi takto: byl jednou stvořen guláš, ale ten se musel nejdřív najít za devatero bagáží v útrobách kufru trabanta, pak se přivandrovala lžíce, páč nešel vyklepnout ze sklenic, na ohřívadle neustále tančil a měl snahu se zvrhnout i s přítelem hrncem do spárů golfového trávníku, čemuž zabránil kamarád gumocuk s dvěma kolíky od stanu. Dlouho se míchalo a u toho bylo předčítáno zaklínadlo na přípravu jíšky (někdo jí chtěl tuším sežrat s vidinou toho, že to je čokopuding). Nebudu to už protahovat – dílo se povedlo a na svatbu dorazila i nahrubo nakrájená kmotra cibule a svědek chléb udělat také své… zazvonil zvonec a guláš se pohupoval v našich pupících.

Pak jsem znaven vařením a gulášem upadl do technického stanu a ustlal si na moc spacákách a karimatkách. Během spánku jsem několikrát zaslechl bujarou zábavu, ale vyprávěné historky a příběhy mě ihned zase vmetly do říše snů – jinak řečeno ani očička jsem nezahmouřil a utlučené špačky kolem mě taky nebylo vidět. Omluva Bóďovi, za uvedení v omyl, že tento čas trávím na WC. Prej už mu to lezlo i ušima, když někoho napadlo se mrknout, jestli nehajám ve stanu. Kluci si to prostě užili po svém a je třeba říci, že následná večerní grilovačka neměla také chybku. A světe div se, šel jsem hajat mezi posledníma. Ještě zmíním Míšálovo prudění o tom, že jsou v autě nástroje. Nakonec tam poslušně zůstaly.

Druhý den začal tím, že v noci začalo pršet tzn. hromadný úprk amatérů do nedalekého prostorného zastřešeného přístřešku, kde se následně spáchala snídaně a balení věcí. Vyrazili jsme celkem včas omrknout nedalekou slalomku – Wildwasserarena Mölltal ve Flattachu. Tam se za deště uznalo, že pěkné, ale nic, co by se hodilo pro tento den. Vyšetříme si nějaký slunný den, kdy tu můžeme strávit celý den a za účasti vozíkové logistiky si nechávat kajaky převážet nahoru a dávat si to do omrzení, či ošoupání pádel. Následně Bóďa zapátral v jeho makovičce a bleskurychle navrl reálnou alternativu, což byl 40km přejezd do Lienzu na nám už známou a výrazně delší slalomku na Drávě – a ani bys neřekl „pivo“ a už jsme tam byli. Opět rychlá omrkávačka, striptejz za deště a mírné klendry, naskákání do vyústění z elektrárny opět alpským stylem (ti lepší, nebo spíš línější) a už se zas frčelo… jedno tělo jedna duše. Mohu s rukou na srdci (druhou za zády se skříženýma prstama) klině říci, že většina z nás nevynechala jedinou možnost zaparkovat ve vrazákách, traverz netraverz a fakt jsme si to dávali. Bylo to nějakých 3km a pravda byla, že ručičky bo, tep ťuk, dech uf a rozhodně nám nebyla zima. Super záležitost a za mě na pohodu oproti minulé zkušenosti, kdy jsem tu plaval. Je na místě zmínit, že někteří k zaplavání neměli daleko a sem tam předváděli opravdu zvláštní kreace. Nicméně všichni bez ztráty kytičky, ale možná by to bylo jinak, kdyby jel i Pepin, který se na něco vymluvil. Na závěr jsme ještě sjezdili místní staveniště, páč tam byl fakt hustej válec (kdo tam nebyl, tak nepobere), udělali pár fotek, rychlou svačku, rychlou konverzačku s místňačkou, krátkou Míšalovo projížďkou na šlohlém kole a hurá směr domů. To už se udělalo opravdu hnusně, pauzička na druhou várku gulášku proběhla někde přibližně v půlce cesty na nějakém odpočívadle na dálnici, kde si kluci odlovili keš (kdybych je na to neupozornil, tak neví a čumí). Za zmínku snad už jen stojí, že ve dvou případech málem došlo k znečištění vozu A, ale řidič si to naštěstí vždy rozmyslel.