Jak jsme za(p)íjeli prase

Rok se sešel s rokem a před WorWaními vyvstal opět jeden z nejnáročnějších úkolů každého podzimu – totiž porážka prasete, neboli zabíjačka. Což o to, samotnou exekuci, tu už zvládáme celkem na pohodu (hlavně teda Slůňa), ale ty věci, které to všechno provázejí…

No posuďte sami: Letos jsme si odbývali premiéru ve Vilémovicích, kde si nový občan, soused Babička, pořídil statek. Nevím, jak to udělal, ale místní ho tam zřejmě mají rádi. Ale o tom až později. Sjeli jsme se už v pátek, protože, jako vždycky, bylo potřeba udělat spoustu práce. Třeba narazit sud, pověsit lano na trám, rozsvítit ve stodole a tak. To se za pár hodinek hravě zvládlo. Bohužel k obvyklým předzabijačkovým povinnostem se letos přidružila ještě jedna a to – zahrát v místní hospodě U Čerta, která je hned přes silnici a s jejímž majitelem má Bábe nadmíru přátelské vztahy. Sešlo se nás tolik, že jsme zabrali půlku hospody a hrálo se a zpívalo až se hory opravdu zelenaly. Nevím, jak se to stalo, ale někteří z nás se tam kousli až do rána. Konkrétně Lůďa, Bábe, Karlos a já. Zhruba kolem třetí hodiny se velkostatkář začal dojemně loučit se svými sousedy a úderem čtvrté se nám nakonec po několika rundách na odchodnou opravdu podařilo vypadnout.

Postávali jsme na dvoře a přemýšleli co s načatým ránem. Nakonec se nám zželelo Jéni, který měl budíček už za hoďku a půl a roztopili mu oba brutary i kamna. Nakonec jsme usoudili, že bude asi rozumnější aspoň nějakou chvilku naspat, Lůďa zalezl do auta, Bába do baráku a my s Karlosem si ustlali pod střechou ve vjezdu do dvora. No – nevím, jestli to byl dobrý nápad. Mám pocit, že sotva jsem ulehl, začal se mnou někdo hrubě lomcovat. Otevřel jsem oko a nade mnou se skláněl Pafka se slovy, že se jede pro prase a že ležím v cestě. Za hlavou mi stála kára a z druhé strany mi na spacák nacouvával Miras s roomstrem. Ach jo…

Došel jsem si pro harmoniku a hláskem, který neměl sebemenší možnost si odpočinout po předešlém vyřvání se v hospodě, začal skuhrat „Na Pankráci“. Voda se vařila, pomalu svítalo, prase právě dorazilo, zacinkaly první panáčky, prostě zabijačkové ráno se vším všudy. Třeskl výstřel, prase se složilo, kluci na něj skočili, Karlos zanořil ruce do lavóru s krví a já k tomu všemu vyhrával. Prostě pěkný.

Dalšíma podrobnostma nemá smysl unavovat. Všechno se povedlo. Jitrnice, jelita, tlačenka i prdelačka byly famózní (díky ti, řeznickej), přežili všichni kromě prasete – a jen dvě hovádka se tak trochu vyřadila z provozu. Bylo to pěkný, kamarádi, a těším se, jak si to zas napřesrok užijem 🙂