A bylo to tady. Pro některé obávaná událost, ale každopádně všemi účastníky vítaná – Salza, Soča, Koritnica a Isel.
Jelo se celkem v 10 lidech – ve složení 4 WorWaní – já, Dáňa, Kája a Bezi; 4 neWorWaní šmejdi – Zag (zkušený dvoumetrový borec), Lůďa (borec senior bez pudu sebezáchovy), BoBy (zkušený borec bez mimiky obličeje) a Honzík (borec, kterému se ale po chvilce začalo říkat Jesus – díky jeho divokému, téměř až mystickému vzezření); a v neposlední řadě ještě dva řidiči – Pafka (ředitel zeměkoule – nutno podotknout, že během výpravy se zde objevili další 3 – že Bezi, Jesusi a Lůďo :o) ) a Pavla (Mrs provianťák), kterým patří velký dík za to, že nás ve zdraví převáželi a v případě potřeby ukládali, znavené neuvěřitelnými výkony při nočních přejezdech, do předem připravených pelíšků.
Vyrazili jsme ve čtvrtek, 23.8.2007. Původně jsme se měli my, broďáci, sejít kolem 16 hodiny, abychom dali dohromady potřebné věci, nakoupili, navázali lodě a po příjezdu mimobrodských (kteří měli přijet kolem sedmý) rovnou naskákali do aut a vyjeli.
My jsme se skutečne sešli, nakoupili (s nemalou ostudou – viď Bezi) a navázali si lodě na auto, ale přitom jsme se stačili i lehce ožrat, páč mimobrodští se rozhodli cestu od samého začátku bojkotovat a přijeli až po osmý. Lůďa se nám hned po výstupu z auta snažil vysvětlit, že 4 kajaky se na střechu prostě nevejdou a proto je potřeba dát na zahrádku jakési Téčko. Ukázali jsme na 4 kajáčky na Dáňovo Scéniku a jeho tak na chilku umlčeli. Pak ještě něco brblal o tom, že zapomněl pádlo doma a že mu musíme půjčit náhradní. Na to se nedalo nic říct. Ještě že máme úctu ke stáří – důchodci se říká „kretén“ jen velice těžko.
Někdo z nich se ještě snažil něco namítat proti tomu, že se mají v 5ti vejít do mé Oktávky, ale my už jsme byli ve stavu, který diskuzi snad ani nepřipouštěl. Po připravení všech aut jsme ještě chvilku demokraticky hlasovali o řece na další den a téměř jednohlasně jsme zvolili Salzu – z Wildalpenu do Palfau. Naskákali jsme do aut ve složení Scénik – řidič Pavla, posádka WorWaní, Oktávka – řidič Pafka, posádka neWorWaní :o)
Cesta nám utíkala bez větších potíží a policejní kontrolu v Rakousku jsme taky ve zdraví přežili. Ten večer byl ve znamení vína – až na Karlose, který se s vervou jemu vlastní vrhnul na svých 53 piv a alespoň třetinu jich pokořil. Do Palfau, kde jsme nocovali, jsme dorazili v pozdních nočních hodinách. Ráno nás přivítalo krásné počasí. Nasnídali jsme se a vyrazili do Wildalpenu. Salzu jsme si střihli už vloni, tak jsme se jí ani moc nebáli. Voda byla krásná, studená, chvilkama jí mohlo být i víc (nikdy bych netušil že tohle jednou řeknu) a hlavně parádní pro všechny. Cesta byla dlouhá, ale každý si tam našel tu svou vlnku, kde si zablbnul. Nejvíc eskymáků napočítal Jesus, pak asi BoBy a pak už nevim. Každopádně nutno zdůraznit, že všechny byly v rámci tréninku. Byl zde však jiný, Karlos mezi přáteli nazývaný, který se na této řece stal mužem. Dal si svého prvního skutečného “bojového” eskymáka.
Vyzkoušeli jsme si taky jezdit po dvojičkách, v předem daném pořadí – což jsme v následujících dnech moc moc ocenili. Pořadí bylo: Zak + Lůďa, Dáňa + Karlos, za nimi Bezi + já a nakonec Jesus + BoBy. Nicméně, ke všeobecnému zklamání, počet krys = 0.
Po doplutí jsme si uvařili večeře, dali si po pivečkách (pátek byl ve znamení piva) a vyrazili do Slovinska – konkrétně do Bovce, který se stal na dva dny naší základnou. Jelikož jsme novodobí cestovatelé, vzali jsme si pouze GPSky, nikoliv však papírové mapy. Chvilkama by se hodily, páč navigace si občas nevěděly rady (nutno podotknout, že některé členy výpravy tato skutečnost nesmírně vytáčela – že, Zaku? :o) ) Posádka Scénika se během cesty řádně upravila, zatímco ta druhá se prospala. Do Bovce jsme dorazili po půlnoci. Přesný čas nevím – nějak mi to uteklo :o) a Karlos mi taky nebyl schopný poradit.
V sobotu nás čekaly 2 řeky. Vrchní část Soči a Korytnica. Počasí bylo opět luxusní, tak nezbývalo než posnídat a vyrazit. Silnice vedla podél řeky, takže jsme v jednom úseku zastavili a šli se na TO podívat. Množství arenalinu, který se mi při pohledu na “to co za chvilku jedeme” nahrnulo do hlavy, mi vystačilo až do odpoledne. Viděl jsem hodně kamenů, nějakou skálu a někde mezi tím tekla i voda. Pohled na Dáňu a Karlose mě utvrdil v tom, že tento pocit nesdílím sám. Ostatní se však tvářili jakoby to byla brnkačka a snažili se nám vysvětlit, jak to jet a kde všude se dá zastavit. Asi holt žijeme každý v jiném světě :o)
Nutno ale podotknout, že kluci měli pravdu. Až tak strašný to nebylo. Když jsme se k této části řeky dostali, byli jsme už rozpádlovaní a až na Luďovo povedené kabaretní číslo, kdy se nám snažil nejdřív ukázat, jak se dá kajak nalepit na šutr, chvilku přemlouvat aby levitoval a ve finále ho kormidlovat hlavou dolů, jsme propluli bez úhony.
Co se tam ale doopravdy dělo a jak to každý jel se ukázalo až na videu (Pafka všechno natáčel – dokonce natočil i nás, když zrovna nezoomoval polonahou modelku fotící kalendář na kamenech u řeky). Velice povedené číslo tam předvedl Karlos, který vylehával a vylehávat a vylehával. A má povedená taškařice, u které jsem tiše doufal že zůstane v zapomnění, pobavila téměř všechny. Průskok mezi kameny jsem si dal jednoruč a do lagunky, která následovala, jsem prostě spadl po hubě a pádlem v jedné ruce. Nechápu co jsem tam vlastně dělal, ale výsledek byl takový, že jsem neplaval. Pak následoval zával, kde si Karlos střihnul dalšího bojového eskymáka.
Zbytek řeky byl krásný a soutěsku, nebo spíš kaňon si užili všichni krom mě a Daníka (my jediní si vážíme života a přenášeli jsme). Ostatní do toho naskákali a Bezi s BoBym ve čtyrkové prasárně předváděli eskymáky. Karlos si ji dal dokonce pozadu. Když mu ostatní řekli, že tam byl sifon, museli jsme ho chvilku křísit :o)
Po doplutí jsme počkali na auta a vyrazili na Korytnici, která měla už skoro podstav. Musím říct, že podle mého názoru (a asi ne jenom mého) je to jedna z nejkrásnějších řek. Nádherná krajinovka, parádní vodička – WW2 až WW3. Cesta nám bohužel utekla rychle, protože jsme museli být v šest z vody venku – kvůli pokutám. V závěru se ještě Karlos pokusil vyjet skálu jak Titanik na ledovec a předvedl ten den svého posledního eskymáka. Bohužel jako v pátek – počet krys = 0.
Plní dojmů jsme počkali na odvoz a jali se upevnit zážitky (alkoholem k mozkové kůře) do kempu. Lehce posilnění božským nápojem jsme ulehli pod krásou Slovinských hvězd a plni očekávání nástrah následujícího dne usnuli.
