Přátelé, kamarádi.
Jsa pln událostí minulého víkendu, dobrovolně jsem se rozhodl zhostil nelehkého úkolu sepsat zde co událo se v první neděli měsíce března léta páně dvoutisícíhodevátého, jakožto datumu kdy téměř celá skupina budoucích pádlujících legend WorWaní smočila pádla, lodě, a někteří i celé tělo v jarní vodě tekoucího zázraku zvaný Doubrava.
Domluva ohledně toho co a kdy pojedeme začala již začátkem týdne. Dokonce i já jsem se naučil porozumnět číslům hlásajícím počet kubánců na Sázavě. Maximální stav, za kterého jsme kdy Sázavu jeli byl 25 kubíků ve Světlý a to jsme si říkali, jakej to byl mazec. V úterý tam bylo 70. V ten den mi volal Pražák Míra, jestli prej na to má. Všichni víme, že ne (za Á nikdy neseděl v kajaku na tekoucí vodě a za Bé když je mimo kajak, zvládne jen 3 tempa čubičkou), ale protože jsme se chtěli trochu pobavit, vyzkoušet si záchranu a já nechtěl být ten nejhorší, všichni jsme ho začali přesvědčovat, že to dá, že je dobrej a tak …
Ve finále nám ale kluk cukl (to bylo ve Světlý zrovna 110 kubánců) a já začal cejtit, že to nebude z mých dnů na vodě ten nejlepší.
Řešili jsme co pojedeme. Pomalu se nás dala dokupy skoro celá banda (krom Karlose, kterej jel raději na líže a Matesa, kterej … Pafka Vám to kdyžtak poví J) plus náplava Dejf, kterýžto se k nám přidal při zimní přípravě na bazénu. Varianty na sjezd byly Stvořidla, prvosjezd na Jezírkách, nebo Doubrava (na kterou se nikomu nechtělo, že je to jako moc těžký na rozjezd).
V neděli ráno jsme se sešli u loděnice (Karlosova garáž), navázali lodě a pomalu se začali přiklánět k variantě, že se nejprve pojedeme podívat na ten prvosjezd a pak cestou na Stvořidla jen tak okouknem (samozřejmě návrh Beziho) Doubravu.
Na jezírkách chybělo tak 20 cm vody (možná to bylo jetelné, ale každý by tam hádám zlevnil loď o pár stovek) a tak se jelo okouknout Doubravu. V tuto chvíli už jsem cítil lehký tlak, že to nebude jen tak. No jo, a vono nebylo. V Bílku vody tak akorát, slovo dalo slovo a už jsme se soukali do hydra a pomalu se začali rozdělovat do skupinek. Převezli jsme auta a s kajakama na zádech zahájili přibližovací manévr k vodě. Skupinky se rozdělily takto: Bezi, Daník, Monča, Bába – Aidámek, Dejf, Slůňa, Pafka.
Vrchní část byla hezká. Taková do WWII. Bezi nám ještě před vstupem do vody vysvětlil, že je tam soutěska, kde je padlá kláda a že se tam musí zastavit a přenýst, jinak že když tam někdo vjede, tak že to bude špatný. Nechal jsem se ale uchlácholit skutečností, že prej Bezi ví kde to je a že tam určitě zastavíme.
A pak vim že jedu, jedu, … pořád jedu a najednou Bezi staví a křičí na ostatní, že se blížíme k soutěsce a že stavíme. A co myslíte … no nebylo to vono. Jen takovej malej, do WWIII kousek. Všichni ho bez větších problémů dali a jelo se dál.
Na druhý pokus už se soutěska poznala, všichni dokonce i zastavili a jali se juknout na tu „krásu“. Místo fakt moc hezký. Úplně jsem litoval, že je tam ta kláda a že to nemůžu jet. Ale snad to vyjde příště. Třeba tak za 10 let.
Kvůli přenášení jsme museli na druhý břeh. To se povedlo a tak jsme se vydali s kajakama na hřbetech přenášet. Mazec. Vždycky jsem si myslel, ze neopren aspoň trochu izoluje teplo. Nevim. Asi jsem zrovna ve škole chyběl když se to probíralo. Každopádně efekt několikaminutového pobytu pouze v neoprenkách v hlubokém sněhu způsobil, že když jsem se dostal zpět k vodě, strčil jsem nohy do té 4 stupňové vody a radoval z hřejivého pocitu falešného tepla obtékajícího začínající omrzliny.
Za soutěskou byl ještě úsek WWIII-IV. Já, znalý své situace a poměrů jsem rovnou přenesl a rozhodl se kluky jistit ze břehu. Dejf a Pafka se taky bez větších rozpaků přidali a ostatní že prej pojedou. O tom že děláme správně nás přesvědčila partička kajakářů, kteří na konci inkriminovaného úseku hledali pádlo a jednomu borci z huby sršela krev.
Nakonec to jeli jen Bezi a Daník, výkvět to WorWaních. Ostatní po důkladném zvážení a několika nevyslyšených motlitbách též přenesli.
Potom už pohoda. Sice těžší než vršek, ale moc hezký. Jen v jednom místě nám najednou Dejf zmizel xichtem dolů a vypadalo to, že si budeme muset vymyslet verzi ve které s náma na vodu vůbec nejel. Byla z toho pěkná krysa a když jsem ho míjel, stačil jsem na něj jěště posměšně křičet, že krysa je za flašku zelený.¨
No a jak jsem jel dál, najednou jsem se dostal do svízelné situace. V jistém velice obtížném místě (ohodnotil bych ho WWV až V+) mě silný proud tohoto veletoku přitiskl ke kameni hubou naň. Snažil jsem se zachovat klidnou hlavu leč v takovýchto chvílích kdy člověk stojí na prahu života a smrti není to z nejlehčích. Adámek se mě snažil pošťouchnout, aby ulehčil mému trápení, čímž mu za to děkuji, ale bezúspěšně. Nezbývalo než ten válec pokořit. A když už, tak už. Pěkně pomalu a bokem. Následovalo potupné převržení, 2 rány do hlavy o něco na dně a ve chvíli, kdy jsem si představoval, že rovnám pádlo na eskymáka, jsem pádlo už dávno nedržel. Takže katapult a moje první letošní krysa byla na světě. Po rádoby kamarádském optání na zdravotní stav jsem byl potupen výsměchem a upozorněním, že to je za lahev zelený J Zbytek už byl v poho. Pár peřejí, několik válečků, závěrečné stavění za mostem, chlapské plácnutí, fofrem do suchýho a alou domůůůůůůů.
Nicméně musim dát za pravdu Bezimu, že to byla parádní voda na začátek sezóny.
