Byl jsem požádán, abych sepsal článek o Ohři… Činím tak s nevýslovnou radostí, neboť již několik týdnů žiju obklopen nočními můrami a stresy z Báby, který se zavázal události, které se tam staly, popsat. Nemusím jistě zdůrazňovat, že Bába je brebta a kdovíco za nesmysly by na tento seriozní web naplkal…
Na úvod bych asi měl zmínit osoby a obsazení vodáckého tábora Ohře 2007: šéfová Jitka, instruktoři – já, Karlos, Bába a Markéta, dobrovolníci – Pafka a Miras.
Když jsme přijeli tranzitem na nádraží pobrat dětem batohy, měli jsme pocit, že se to zde hemží tmavšími spoluobčany ještě o něco víc než normálně :o) „To jsou hoši z domova v Nové Vsi“, pravila Jitka. „Naložte jim batohy, ti jedou s náma.“ Hoši z Nové Vsi nás obklopili a s děsem v očích se začali vyptávat, jestli budou všichni muset jet v kajaku :o) Uklidnili jsme je a ujistili, že všichni ne, jenom ti neposlušní.
Zbytek osazenstva se dostavil záhy a chvíli to dokonce vypadalo, že nás bude o dva víc. Ale Jitka brzy odhalila ty dva, co patřili k jinému táboru (nutno dodat, že nám by ti dva navíc ani moc nevadili – neboť jedna z nich nám lehce odhalovala své téměř ženské tvary a dalo nám hodně práce udržet Karose na uzdě (uzdičce)). Poté se všichni přesunuli k vlaku. My jsme se též nalodili a s nafasovaným tranzitem a Bábovou oktávkou pelášili na Karlovy Vary.
První večer jsme trávili v kempu v Kynšperku nad Ohří. Cestou se Jitce ztratili jenom tři lidé, což, vzhledem k tomu, že celá výprava čítala přes dvacet členů, není zas tak moc. Navíc poměrně brzo přijeli rychlíkem od Sokolova… Počasí bylo krásné a my s Kájou a Bábou vytáhli kajaky, že si po instruktáži nováčků trochu zaskáčem na jezu. Po patřičném znavení našich těl jsme si dali sušit věci a jali se nabrat nových sil za lehké účasti chmelobilného džusu.
Ráno začalo cestou do Tršnice pršet a pršelo celý týden. Podle toho vypadala i voda. Všichni se klepali zimou a my instruktoři se navzájem dohadovali, kdo bude ráno převážet auto. Všichni chtěli řídit. Jen jeden den skoro vůbec nepršelo. Ten bych ale nejradši vymazal ze své paměti a asi ne jenom já. Toho mlhavého rána jsme s Bábou převáželi auta do Lokte. Cestou jsem se trochu strachoval z policajtů a když pak v Lokti opravdu stáli, obestřely mě chmury. Naštěstí jen vyšetřovali bouračku. Jak se ten chlap dostal s tím autem na tu zeď jsem dodnes nepochopil. V kempu jsme počkali na děcka a pak vyrazili k poklidné procházce po pamětihodnostech města. Nejvíce se nám zalíbila prostorná restaurace hnedle pod náměstím, kde byl výhled na jez a ožralý vrchní. Tam jsme v poklidné debatě strávili celé odpoledne. Poté jsme se odebrali do kempu obstarat dřevo na oheň. Mezi dětmi se našlo množství ochotných muklů, kteří nadšeně pokáceli a odtáhli k ohni jakýkoli strom, na který jsme ukázali. V ohništi ale stál stan a nějaká babizna tam příšerně řádila, cože si to dovolujem. Bába si posilněn několika hlty čerta pustil hubu na špacír a poté jsme byli správcem kempu od ohniště vykázáni. Povečeřeli jsme čerta a vytáhli kytary. O dalším průběhu večera se radši nebudu moc zmiňovat, kdo tam nebyl, ten to vědět nemusí. Kdo tam byl, ten ví, co se stalo babizně se stanem a s botama, koho hladil Karlos láskyplně po ručce, proč byla jedna nejmenovaná celý další den střídavě zelená a střídavě bílá a proč si jistý instruktor v noci trhal stan…
…když jsme ráno sebrali Karla spícího v dešti u ohniště a šli se zkroušeně omluvit Jitce, připsali jsme Loket na seznam kempů, do kterých už nemůžem. Počasí nám stále nepřálo, když zrovna nemrholilo, tak natvrdo pršelo a foukal studený vítr. V Karlových Varech nás nějaký dobrák přesvědčil, abychom předvedli eskymáka. Kája předvedl místo toho krysu, takže nálada ještě klesla. Vcelku jsme uvítali, že tábořit budeme nouzově přímo ve Varech. Z Varů se jelo až do Vojkovic, kde si Dronťáci převzali lodě a kde se samozřejmě hned poté, co jsme přistáli udělalo krásně a nastal týden tropických veder…
