Cesta do Rakouska se plánovala už docela dlouho. Jenom se do poslední chvíle nevědělo, kdy to vlastně bude. Nakonec termín odjezdu padl na předposlední zářijový víkend. Všichni jsme počítali s tím, že ve stejné době pojedeme Hamerák, ale Bezi nás přesvědčil, že by to byla blbost. Kupodivu(!) měl pravdu…
Sraz máme v pátek 22.9. večer u naší garáže. Jedu rovnou z práce a cestou nabírám Karlika s kajakem. Nějak máme problém přidělat ho na střechu a na kruháku na Kokoříně ho málem ztrácíme. Za garáží už čekají Bezi a Mates. Chvíli po nás přijíždí Bába a začínáme řešit, kterým autem vlastně pojedem. Trochu brzo na to, že se už pomalu šeří a nás čeká cesta do Alp. Zkoušíme se narvat do Bábovy Fabie a zjišťujem, že jeden maník přebývá. Takže volba nakonec padá na našeho Scénika. Já jsem vcelku rád už jenom kvůli tomu, že si nemusím nadávat, že jsem zahrádku za tři a půl papíru kupoval jenom kvůli tomu, abych minulej týden vezl Karlosovi kajak na Teplou. Navíc si my tři vzadu můžem dovolit dokonce hejbat rukama a nohama, na což jsme si ve Fabii netroufali ani pomyslet… Chaoticky přenášíme věci a lodě z hromady na hromadu a když se nám konečně povede všechno dostat do auta a zabouchnout za tím dveře, jsou Karlos s Bábou už jak pumy a Hypernova, kde jsme chtěli nakoupit zásoby má dávno zavříno. Míříme tedy do Jihlavy, kde je nonstop otevřené Tesco. Tam děláme pořádnou ostudu – Bába přehazuje prodavačce zboží na pásu, až chudák holka neví, co už nám namarkovala a co ne. Ve finále ještě Bábovi diktuje svoje telefonní číslo…
Pak už míříme na Znojmo, kde naposled dobíráme benzín a už jsme v Rakousku. Mates řídí a my ostatní dopředu zapíjíme zdar výpravy (pozn.: Do obou tajných schránek v podlaze Scénika se vejde až 26 plechovek piva(!)). Po dálnicích cesta odsejpá, ale jak se zakousneme do Alp, plně naložený renaultík citelně ztrácí dech. Do kempu v Palfau dorážíme kolem čtvrté hodiny ranní a lehce potrkáni Velkopopovickým kozlem vypadáváme z auta rovnou na zem a usínáme přímo pod hvězdama. Ráno se budíme s lehkou kocovinkou a totálně mokrýma spacákama pod stromem, z kterýho celou noc kapala voda. Bezimu se rozpadají brejle, proto předvádí u správcové kempu hvězdnou hereckou etudku, kdy k sobě „jako“ lepí dva popelníky a pak je s vytřeštěnýma očima a děsivým hekáním zase trhá od sebe tak dlouho, dokud chudák správcová nepochopí, že netrpí epilepsií, ale že shání lepidlo… Uprostřed parkoviště provázeni udivenými pohledy turistů sušíme mokré věci a vaříme kafe. V rámci úspor máme s sebou jen Matesův zcela nový nevyzkoušený vařič a tak nám na chvíli lehce zatrne, když mírně šokováni a z uctivé vzdálenosti sledujem, kterak z něho na všechny strany chlejstá šedočerná smradlavá břečka. Nakonec si ale dává přece jenom říct a kafe nám uvaří…
Po snídani skáčem do auta a frčíme údolím Salzy nahoru do Wildalpenu. Tam nasedáme do lodí a seznamujem se s první peřejí. Salza je za stavu 139 cm ve Wildalpenu rychlá, čistá a zatraceně studená. Jedeme dolů nádhernou krajinou, občas stavíme na cigáro a my s Bábou poměrně často vyléváme Pálavu, která v cákajících peřejkách ráda nabírá vodu. Ne nějak moc, ale voda je tak studená, že nás moc nebaví v ní klečet. Občas přijde složitější místo, ale zatím žádnej velkej běs. V jedné peřejce předvádíme s Bábou vtipné kejkle zakončené famózními hodinami. Zaplaťpánbu jsme ale dopadli líp než dva maníci co jeli po nás a skončili s Orinokem omotaným kolem šutru, ze kterýho ho nemohli dostat…
O nějakou chvíli později následuje Kájova první práskačka a pak lovení flotily potopených pálav. Matýsek si taky vesele zaplavává – nalepil se s kajakem na takovou menší skalku… Kája plaval ještě dvakrát, nás s Bábou chtěl jeden válec i s lodí vyždímat, ale ustáli jsme to. Bezi samozřejmě projížděl všechno s nonšalantní grácií lehce povýšen nad tak jednoduchou vodu.
Do Palfau dorážíme docela pozdě odpoledne a ne zrovna zrovna svěží. Mates jede stopem pro auto, my se dáváme do kupy. Balíme se a už za tmy vyrážíme na Mur. Mělo by to být asi 150 kiláků přes Alpy. Cesta nás vede nejdřív údolíma, ale pak se najednou stočí přímo do kopce. Řvoucí auto se s náma na jedničku drásá serpentýnama do krpálu, kterej končí až v sedle Sölkpass 1790 metrů nad mořem. Auto má dost a Kája s Bábou taky (jsou jak dogy). Mě a Matesa vyhání Bezi ven, že si to musí vyfotit. Z každé strany silnice dvouapůltisícová hora, vichr jako blázen a horko těžko pět stupňů nad nulou. Klepem se s Matesem u cedule s nadmořskou výškou a Bezi zápasí se záludnostma foťáku. Když nás konečně pouští zpátky do auta, mám už křeč v čelisti a nemůžu mluvit. Cesta dolů je snad ještě hustší než nahoru, brzdy žhnou, vobložení smrdí a na silnici chrápou krávy. Stavíme v údolí u nějakýho hřbitova, brzdy mají dost a my taky. Smradu jak v Cařihradu (z brzd i z Karlose s Bábou). Do kempu v Tamswegu dorážíme až po půlnoci. Mates chce vařit čaj s rumem, ale my nespolečensky a nevděčně tuhnem hned vedle auta.
Ráno se budíme v kempíku plném přepychových karavanů a jedem si s Bezim a Bábou prohlídnout řeku. To co teče kolem kempu ale po chvíli mizí v náhonu pily… Že bych se mermomocí musel s Pálavou projíždět po katru, to teda snad ani ne… Popojíždíme o kus dál a tam je už řeka zase v pořádku. Na vodočtu u mostu v Tamswegu zjišťujem stav 85 cm.Krajina je úplně jiná než včera – mnohem širší údolí, po břehu vede úzkokolejka, na kopcích domečky, kostelíky a krávy. Jinak řeka z dálky vypadá jako trochu delší Stvořidla. V Madlingu nacházíme místo popsané na internetu – vysoký kamenný jez, dole pod ním zatáčka (sakra hodně prudká zatáčka) do leva a pod ní takovej šutrovej asi něco přes metr vysokej práh, kterej se bohužel nechá jet jenom na jednom místě a to přesně na druhý straně řeky, než kam člověka ta zatáčka vyplivla. Chvíli nad tím debatujem a pak frčíme zpátky za klukama. Ti leží v kempu na trávě a okolo sedí rodinky u stolečků a pijou kafíčko. Rozděláváme vařič a opékáme špek. Pak balíme a vyrážíme za město.
Auto necháváme u silnice a lodě táhnem pár set metrů po louce a přes železniční násep dolů k řece. Řeka je široká, studená a má tah jako kráva. Mácháme se ve vodě, skáčem do lodí a vyrážíme. Mur je mělčí než Salza, ale je rychlejší a má větší vlny. Než se nadějem, jsme u jezu v Madlingu. Chvíli se dohadujem, kudy to jet, pak nám to Bezi najede a loď po lodi fičíme dolů, kde zastavujem na mělčině, dáváme cigárko a fotíme se. Následuje obávaná prasárna, kterou jsme omrkli už ráno. Mates s Kájou to ještě neviděli, tak jsou pěkně nervózní. Brzdíme v lagunce o pár metrů výš a lezeme na skalku, abychom si to pořádně prohlídli.
Bezi nám opět bez jakýchkoli problémů najíždí cestu. Pak jedu já s Bábou. Moc brzo se otáčíme špičkou po proudu a hned nás to strhává zadkem ke skále až z toho začínáme být dost nervózní. Makáme jak fretky a na poslední chvíli nás nakopne ten správnej proud, kterej nás hodí až na druhou stranu řeky. Vývařištěm projíždíme s úlevou a za hurónského řevu. Fakt nervák – Bába si musí dokonce rozepnout vestu, aby se mu prej vešlo srdce do hrudníku… Další jede Mates. Najíždí blbě do proudu a práská se ještě před schodem, což vypadá dost divoce. Kluci loví házečku a já skáču do lodě a jedu pro něj. Vyplave ale jenom kajak. Mates se někde chytil skály a vylezl na ní. Kajak stojí dnem vzhůru a plnej vody na rozhraní dvou proudů a musím pro něj dojet. Přitom vidím nahoře Káju, jak kouká dost nejistě chvíli na kajak a chvíli na vlny dole. Pak si ale dodává odvahy a místem bez sebemenšího zaváhání projíždí. Sedíme na skále, dáváme se do kupy, pijem kozla a Mates hledá ztracený morál. Asi po půl hodině jedem dál. O tři kiláky dál je podle kilometráže místo 3+, které jsme neviděli, tak jsme zvědaví, co to bude. Jedem už dost dlouho a pořád nic, až se dohadujem, že jsme si toho asi nějak nevšimli.
Protože nás začíná tlačit čas návratu, rozhodujem se, že někde blízko silnice vylezem. Parkujem kousek před mostem v jedný vesnici a když vylezem na břeh, slyšíme hukot a zjišťujem, že to místo, co jsme hledali začíná asi 50 metrů od nás. Dlouhá zatáčka s velkým spádem a pěknejma válcema zařízlá hluboko do skály. A je rozhodnuto. Lodě znova na vodu a jedem. Všichni najíždíme dobrou stopu, takže není problém (když teda nebudu mluvit o tom, že mi hned pod mostem vlítla mucha do oka a Bábovi do pusy, takže jsme celou peřej projeli já skoro poslepu a Bába se u toho ještě dusil…). Potíž je v tom, že teď se zase nemůžem dostat k silnici, tak jedem dál a hledáme co nejlepší místo k vylodění. Silnice ale mizí úplně a jak tak po ní čučíme, najednou zjišťujem, že jsme uprostřed docela výživný peřeje. Dobrý překvápko!
Asi o dva kiláky dál dojíždíme k vesnici Predlitz, kde je most a tak lezem na břeh. Bába se převlíká a stopem jede pro auto. My se sluníme na mostě a pak jdem na pivo a polívku do hospody. Než si stačíme pořádně sednout, je tady klikař Bába s autem. Chytl hned první stop a byl zpátky během dvaceti minut. Dáváme si polívku a pak pakujem věci do auta a vyrážíme těsně před šestou. Jen se dá auto do pohybu, hned zas s Bábou nutíme Matesa, aby zastavil, protože na zadních sedadlech je smrad jak na pánskejch záchodkách. Jdeme po čuchu a zjišťujem, že to jsou Kájovy botičky, do kterjch si celej víkend ve vodě ulevoval a pak nám je vrazil v igelitovým pytli rovnou za hlavu. Jdou do vyhnanství do kajaku na střeše. Fičíme Alpama a padá na nás únava. Kája si dokonce plete krávy s koňma. Sjíždíme z Alp a míříme na Linz. Zjišťujem, že za hranice nedojedem.
Jak na potvoru nikde žádná benzínka. První objevujem až v posledním městečku před hranicema, ale je zavřená. Druhá taky, ale je tam samoobslužnej stojan na prachy. Lámu si hlavu s překladem návodu k použití a ty hovada se mi smějou. Urážím se a lezu do auta. O padesát metrů dál je nonstop Shellka. Mazec… Mates do ní zajíždí vobráceně a to už nezvládáme. Řežeme se v autě jak koně. Machrovsky nabíráme benzín za 5 euro a jedem na hranice. Holce v budlině na přechodu se nějak nepozdává Mates. Má v pasu fotku z patnácti let. Chce ještě občanku. Tam zas Mates vypadá jak o deset let starší brácha Usámy bin Ládina, takže si moc nepolepší. My ostatní se už nemůžem smíchy udržet, takže nad náma nakonec mávne rukou a pustí nás do Čech. Za hranicema dobíráme benzín a po hrbolatých českých silničkách jedem pomalu na Brod. Totálně hotoví dojíždíme asi ve dvě ráno…
