Hurá ráno… opět se kouřilo, parádní slunííí a jsme dokonce fšici… ponejprv jsem byl trochu zmaten, jelikož jsem tak nějak zůstal hajat na louce sám a navíc k tomu i opuštěn, ale uklidnilo mě, že mi neodjeli, páč spacakovokarimatkoceltovej bordel kolem mě patřil klukům – takže jsem to tam vlastně hlídal… za sudem na mě mrklo peprmintový balení bombónů… plné, ale bez víčka… zajímavý úkaz… po dalším něčem jsem už raději nepátral, aby se mi něco nevyvolalo… asi tak po 5ti minutovém pátrání v poloze snajpera jsem v hledáčku našel pár týpků, jak vysedávaj a chlámolí se před nějakou místním kavárnou, nebo že by to byla zasejc cukrárna?… nejspíš místní klub houmles, kdo by takhle brzo po ránu nasával kávičky… bohužel omyl, byla to naše posádka… tak jsem se k nim nenápadně přiblížil a zjistil, že už tam jsou zřejmě nějakou dobu a rozhodně nejsou u svého prvního ranního kafíčka ať už s mlíčkem, či bez, ale dali si jich už opět několik… také mi hnedle objednali kamarádi moji drazí… ale poprosil jsem je, že si dám nejdříve snídaničku, až nějakou ulovím, nebo vyžumrám a až pak to zapiju kafíčkem… bylo trapné posnídat jakože ze svého přímo před kavárnou, tak jsem posnídal asi o 2 metry jinde se Slůňou na sluníčku a ani nevím, čí to byla paštika s chlebem, vzpomínám si, že paštika byla neposedná padala nám potvůrka na prašnou cestičku – fakt nevím, proč si takovéhle kraviny pamatuju…
bylo to opět krásné a poetické dopoledne, které bylo obohaceno vpádem USA army maníků na džípech v podání českých militaristů… fakt hustý, fakt v dobovým, fakt s rachotem a fakt jich bylo hodně… přišel čas na moje první kafíčko dne… bylo dobré – kupodivu… opět jsme byli hluční a bylo nás fšude plno… pobyt v cukrárně jsme si zpestřovali návštěvou WC na místním obecním úřadě, kde bohužel neměli verzi toaletního papíru tzv. vícevrstvej azbesťák… pálivé buřty na kafíčku se totiž hlásili, že chcou ven… kdo byl vícekrát, ten se poznal dle toho, jak měl od sebe stehýnka… měli jsme mezi sebou i mistra skoro rozštěpu, žejo Karle… i se myslím pobrekávalo… joa taky, netušil jsem, že časově to natáhnem do doby, kdy opět otevřeli místní včerejší kavárnu… o důvod víc vzít roha, jelikož Dejf začal natahovat (ne kvůli deroucím se buřtům), že by se chtěl opravdu povozit na vodě a že už těch cukrovinek a kafíček bylo pro začátek dost… no, zkrátím to, raději jsme se vypakovali, protože jeden člen posádky se se fšema borcema chtěl popadnout, snažil se protlačit nějaká hesla o české armádě, to další je zasejc nepublikovatelné, tak jsme ho (neboj Dejve, Tvé jméno nikde nezveřejním) vytlačili z cukrárničky daleko ke břehu řeky, zamávali rádoby amíkům a vypakovali se z kempu… jooo, tady si vzpomínám, že mistr Mirásek si asi omylem pustil fón – jinak si to nedokážu vysvětlit a tam mu přišla krásná SMS, kterou musím prostě publikovat – nemohu uvést, kdo mu to poslal, jelikož nemám souhlas od Eriky ohledně autorských práv, bylo tama: „žijou? ozvat se! šupšup“ ještě teď se u toho směju…
ale pokračujeme dááál… lehce jsme se vykoupali, nebo-li některým se nepovedlo naskočit napoprvé na Matyldu a šplouchšplouch po proudu… bylo opět krásné poledne… kdo už mohl, ten pádloval, kdo nemohl, tak dělal že pádluje, nebo prostě jako mistr Mirásek chladil nějaký mošt v řece, který držel mezi palcem a ukazováčkem tuším pravé nohy, vau léta praxe a odříkání… valilo to skoro samo a dokonce jsme se bravurně drželi v korytě… začlo se opět hrát a řeka byla prostě naše… kytárka, mandoška, foukajda a Mirásek tlučící na vše ve svém dosahu… častá koupačka… zpěv se krásně nesl po hladině… blbiny… objef největší bylo, že jsme zjistili, že dno řeky je prostě nááádhernééé… takové jakoby zlaté valounky, které příjemně masírovali chodidla, pěkně se v tom chodilo (žádné hnus bahno v němž si rochnil včera Kájík… co kolem nás projelo, to se pozastavovalo, poslouchalo, zpívalo… dávalo nám bombóny různých druhů… a jednou k nám připlula i čajovna s tajuplnou vůní tyčinek a dýmu z vodnice… asi jsme si někteří z nás moc přičichli, jelikož jsme prej byli chvilku takové omámené… pak jsem kluky za boha nemohl přesvědčit, že jedeme blbě = proti proudu… přiznám se, že jsem byl trošičku zoufalej, že mě nikdo nechce poslechnout, ale chápu, že fšichni měli prostě v tu chvílui svoje problémy, které si naštěstí každý sám vyřešil a dobře to dopadlo… jo, taky si vzpomínám, že jsme docela solidně vykoupali moc hodně lodiček… byla prostě sranda… jen tuším jeden cizej průda si to nějak špatně vyložil a dotkl se jednoho borca od nás, tak jsem ho lehce upozornil, ať se podívá, na co vztahuje svou ručku a že může bejt rád, že ten náš chlapeček z periférie zrovna nedrží v ruce motorofku, křoviňák, kalač nebo dokonce zahradní traktůrek… zastrašení zabralo hned na první našlápnutí… (jen pro upřesnění šáhl Dejvofi na rameno, což si nedovolí ani jeden z členů posádky… poznámka redakce, za to na jeho profi sekeru a značkovou k tomu si může šáhnout každej, protože jí má stejně tupou jako prdel a většinou začne sekat až tak po minutě, když se prosekáte nerozsekatelným pouzdrem… vím to, byl jsem skoro u toho… no, nebudu to protahovat, aby z toho nebyl román
Dojeli jsme kupodivu kompletní a bez ztráty čehokoliv až do Sázavy, kde jsme usoudili, že bude pro příští rok perfektní kóta na start voru 2014… na drsno jsme zabrali místní africkej baráček… někteří s brekem, jiní s radostí rozdělali Matyldu a jelikož bylo už skoro tma, tak jsme šli do místní cukrárny ochutnat kávičku, nebo čajík… je pravda, že už to moc netáhlo… asi hodně kofejnu za celej pobyt na vodě, nebo co… postupně jsme se vytráceli až jsme se ztratili úplně… našli jsme se až ráno… Kárl nám ukázal, jak se dělá na půjčených fusaklích podrážka opět použil bahno navíc s pískem, Mirásek předvedl, jakej je lupič, když se povoďákům naboural do jejich půjčovny… pobrali jsme pár těch pár švestek a zmizli na vlakáč… tam se už nic nedělo, páč fšici byli poněkud zařezaní z návratu do reality… krutost největší byla zpáteční jízda do Štemberka, protože to co jsme jeli moooc dnů (slovy tři), jsme trapně profrčeli za půl hodinky… nostalgicky jsme zamačkávali slzičky při pohledu na řeku… v půjčovně to byl fofr… nakopat Barbuchu do kufru, zaházet báglama a hurá dom… to by ale musela bejt otevřená dálnice… takže klucí měli jako bonus navíc poznávací vejlet… s jakou radostí to přijmuli nemá cenu povídat… Bábu jsme u Miráska před vratama položili na zem a chvilku čekali, až se mu prokrvěj nožičky, jinak se vlastně během parádního prodlouženého vejkendu nic vážného nestalo…
Ale vlastně jo, upevnilo se už tak pevné pouto mezi posádkou, zažilo se nevídané, ale jak už to tak v pohádkách je možná to byla pravda, možná ne, ale peklo opravdu existuje… kdo nebyl neuvěří…
Shrnout to lze i Bábovic zvoláním: „ díky kamarádi – nejdřív až zas za rok“ joa opět jsme za půjčení Matyldy ten litr slivovice nepředali…
Jedna reakce na VOR 2013, aneb brutusukrutus MATYLDA – část třetí a poslední